Článek
Říká se, že babičky to myslí dobře. Jenže někdy ty dobré úmysly přerostou hranice, které by měly zůstat nepřekročené. Jedno slunečné odpoledne mi ukázalo, že když si tchyně myslí, že ví všechno nejlíp, dokáže člověku připravit chvíle čistého strachu. A taky pořádnou lekci o důvěře.
Moje tchyně patří k lidem, kteří mají jasno. O všem. O výchově, o režimu dětí, o tom, kdy je vhodné jít ven a kdy zůstat doma. Nikdy se moc neptá, spíš oznamuje. Vždycky jsem to brala s nadhledem, říkala si, že starší generace to má prostě jinak. Navíc občas vyzvedávala syna ze školy, ale pokaždé to bylo dopředu domluvené a potvrzené. Měla jsem pocit, že v tom máme jasno.
Ten den ale svítilo slunce a to zřejmě v hlavě mé tchyně spustilo zvláštní impulz. Proč se domlouvat, když je hezky a dítě má přece babičku. Bez telefonu, bez zprávy, bez jediné zmínky se rozhodla jednat. Vyzvedla našeho syna ze školy a odjela s ním vlakem na chatu. Pro ni samozřejmý nápad. Pro nás začátek hororu.
Okamžik, kdy se svět na chvíli zastavil
Když jsem přijela ke škole a syn tam nebyl, nejdřív jsem si myslela, že jsem něco popletla. Možná jiný den, jiná hodina. Pak mi ale paní učitelka klidně oznámila, že si pro něj přišla babička. V tu chvíli se mi sevřel žaludek. Nikdo mi nic neřekl. Vytáhla jsem telefon a volala tchyni. Nedostupná. Zkoušela jsem to znovu a znovu. Nic.
Začala jsem obíhat místa, kam by mohla jít. Domov prázdný. Park prázdný. Kamarádky nic nevěděly. Švagrová byla stejně překvapená jako já. Mezitím jsem se snažila dovolat manželovi, který byl ještě v práci a telefon nezvedal. Minuty se táhly a z obyčejného zmatku se stával opravdový strach. Hlavou mi běžely scénáře, které bych si normálně nikdy nepřipustila. Byla to bezmoc, jakou jsem do té doby nepoznala.
Když se strach změní v absurdní realitu
Když se mi konečně ozval manžel a já mu mezi slzami vysvětlila, co se stalo, chvíli bylo ticho. Pak ho to napadlo. Co když máma jela s klukem na chatu. Bez ptaní. Jen tak. Ta myšlenka zněla šíleně, ale zároveň děsivě logicky. Nasedli jsme do auta a jeli tam. Celou cestu jsem měla v hlavě jedinou otázku. Jak může někoho napadnout odvézt dítě bez jediného slova rodičům.
Když jsme dorazili, uviděli jsme je. Tchyně seděla před chatou, náš syn pobíhal kolem a nad ohněm se opékaly buřty. Pohoda. Smích. Bezstarostnost. Ve mně se v tu chvíli míchala obrovská úleva s neuvěřitelným vztekem. Samozřejmě nechápala, proč jsme rozrušení. Vždyť je krásně, dítě je šťastné a ona chtěla jen udělat hezký den.
Dobře to dopadlo, ale něco se zlomilo
Ano, všechno dopadlo dobře. Syn byl v pořádku, nic se mu nestalo. Nešlo o chatu, buřty ani o slunce. Šlo o důvěru. O hranice. O základní respekt k tomu, že rodiče mají vědět, kde jejich dítě je. Vysvětlování bylo zbytečné. Tchyně byla přesvědčená, že udělala správnou věc. Že přece nemohla tušit, že nás to tak vyděsí. Bylo ale tak krásně, jeli tedy ven, jen se zapomněla zeptat nás rodičů, jestli souhlasíme.
Od té doby vím, že oblíbenost se nebuduje dobrými úmysly, ale respektem. A že i babička, která ví vždycky všechno nejlíp, by měla někdy zvednout telefon a zeptat se. Možná by tím předešla jednomu hororu, který sice skončil dobře, ale zanechal stopu. A tu už žádné opékání buřtů nesmaže.
