Článek
O penězích prý přemýšlet nemusí
Andrea svého druhého manžela poznala krátce po padesátce. Byl rozvedený, měl prosperující firmu, několik nemovitostí a dvě dospělé děti z prvního manželství. Ona celý život chodila do zaměstnání, splácela byt a před každým větším nákupem si spočítala, jestli na něj má. Po svatbě jí manžel dal platební kartu ke svému účtu. Žádný limit na ní nastavený nebyl. „Řekl mi, že jsem jeho žena a nemusím se ho ptát, jestli si můžu koupit boty nebo zajít ke kadeřnici. Byla jsem z toho trochu nesvá, protože na něco takového jsem nebyla zvyklá.“ Andrea ale nezačala bezhlavě utrácet. Dál se dívala na cenovky a dražší věci si většinou několikrát rozmyslela.
Kvůli kabátu svolal rodinu
Na podzim si v obchodě vyzkoušela vlněný kabát za necelých dvanáct tisíc korun. Líbíl se jí a hlavně jí dobře seděl. Nechala ho tam, ale během několika dalších dnů se do obchodu dvakrát vrátila. Nakonec si ho koupila. Večer si manžel všiml platby v bankovnictví. Nic neřekl. O dva dny později ale pozval na nedělní oběd svého syna a dceru a po jídle oznámil, že si musí promluvit o rodinných financích. Před oběma dětmi se Andrey zeptal, jestli jí připadá normální dát skoro dvanáct tisíc za kabát. „Bylo mi strašně trapně. Seděla jsem tam před jeho dětmi a měla pocit, jako bych udělala něco špatného. Přitom jsem si za téměř rok manželství nic podobně drahého nekoupila.“ Syn ani dcera se do rozhovoru nezapojili.
Jeho dětem peníze nepočítal
Andrea přitom dobře věděla, kolik peněz manžel dává svým dětem. Synovi zaplatil nový byt, přestože už jednu nemovitost měl. Dceři přispěl několika miliony na dům a pravidelně jí posílal peníze i na drahé dovolené. Když syn během několika měsíců vystřídal dvě luxusní auta, nikdo doma neřešil, jestli je opravdu potřebuje. Andrea se proto manžela zeptala, proč se před celou rodinou probírá její kabát, když peníze, které dává svým dětem, jsou úplně jinde. Jeho odpověď byla krátká. Jsou to jeho peníze a on bude rozhodovat, za co se utratí. „Najednou jsem přesně věděla, na čem jsem. Karta sice žádný limit neměla, ale to ještě neznamenalo, že můžu utrácet podle svého.“
Kartu mu vrátila
Andrea si nechala znovu posílat výplatu na svůj účet a manželovu kartu mu jednoho večera položila na stůl. Nechtěla přemýšlet, jestli bude příště před jeho dětmi vysvětlovat boty, kosmetiku nebo návštěvu kadeřníka. Manžel její rozhodnutí nesl špatně a několik dní s ní skoro nemluvil. Kabát ale Andrea nevrátila. Nosí ho dodnes. „Dvanáct tisíc za kabát není málo a klidně mi mohl říct, že mu takový nákup připadá zbytečný. Ale mohl mi to říct mezi čtyřma očima. Ve chvíli, kdy kvůli tomu posadil ke stolu svoje děti, mi bylo jasné, že o ten kabát vlastně vůbec nejde.“
