Moltbookizace internetu: Proč Mark Zuckerberg staví sítě, kde už lidé nejsou potřeba?

Většinu své kariéry jsem strávil jako Product Designer. V jádru jsem vlastně tlumočník. Překládám složitý svět programátorů do srozumitelné lidské řeči. Navrhuji to, na co v aplikacích klikáte, a hlídám, aby vás technologie cestou k cíli co nejméně naštvaly.

Ještě před pár lety byl vývoj funkčního webu nebo aplikace otázkou měsíců a drahých týmů. Dnes, v březnu 2026, jsme v éře Vibe-codingu. Díky AI nástrojům už nepotřebuji armádu programátorů, abych viděl svůj nápad „ožít“. Stačí mi vize a pár hodin u počítače.

Bariéra „výroby“ padla. Každý dnes může mít špičkový produkt. Ale právě tady narážíme na zeď, o které se v technologických příručkách nepíše: To, že je snadné něco postavit, neznamená, že vám někdo dovolí to lidem ukázat. Vtrhli jsme do světa, kde každý může mít díky AI skvělé „auto“, ale dálnice k lidem (jejich pozornost) jsou beznadějně ucpané.

Každý den se na internet vyvalí miliony nových AI projektů. Jen samotná platforma Lovable jich podle aktuálních dat generuje přes 1,2 milionu denně. Představte si to jako pátek v pět odpoledne na pražské Jižní spojce. Každý má díky technologiím Ferrari, ale dálnice má stále jen dva pruhy.

Následek je jasný: doprava zkolabovala. Aby vás na téhle ucpané dálnici někdo vůbec viděl, musíte platit „mýtné“ ve formě reklamy, jejíž cena kvůli přetlaku obsahu neustále stoupá. Dnešní problém totiž není v tom, jak věci vypadají, ale v tom, kdo vlastní ten asfalt pod vašimi koly.

V médiích, stejně jako v realitách, existují tři způsoby, jak existovat. Tuto typologii (známou jako model POEM) definovala už v roce 2009 analytická společnost Forrester Research. Většina z nás si ale vybrala ten nejhorší způsob:

Za vším stojí jediná neúprosná metrika. Většina sociálních sítí ji využívá jako jádro svého algoritmu, který rozhoduje, co zobrazí a co ne: Dwell Time (čas, který strávíte v aplikaci). Algoritmus není soudce, který by rozlišoval pravdu od lži. Je to jen stroj na peníze, který chce, abyste se nikdy nedodívali a nikdy neodešli. A právě tady má pravda v roce 2026 zásadní technickou vadu: vyžaduje kontext.

Když píše profesionál, chce být seriózní a odkazuje na zdroje. Jenže pro algoritmus je každý takový odkaz „bezpečnostní trhlinou“. Proč? Protože uživatele vyvádí ven z aplikace. Jakmile kliknete na odkaz, platforma přichází o možnost zobrazit vám další reklamu. Proto dostanete „daň z dosahu“. Váš příspěvek uvidí o 90 % méně lidí jen proto, že jste byli poctiví a chtěli jste, aby si lidé informaci ověřili.

Platformy jako Facebook nebo X (Twitter) nabízejí odpustek: zaplaťte si měsíční předplatné (modrou fajfku) a váš trest se zmírní. Je to v podstatě digitální ochrana – platíte lennímu pánovi za právo nebýt neviditelný. I tak vás ale systém nutí k „intelektuálnímu sobectví“: experti raději odkazují na své vlastní weby než na původní zdroje, jen aby tu penalizaci alespoň minimálně zpeněžili.

Tady se dostáváme k největšímu paradoxu naší doby. Pravicový extremismus a radikální konspirace jsou z pohledu algoritmu v podstatě „dokonalé produkty“. Nepotřebují totiž žádné odkazy ani citace vědeckých studií. Jsou to sémanticky uzavřené světy postavené na čisté emoci.

Nepotřebují vás vyvádět ven k ověřování faktů – naopak, chtějí vás udržet v nekonečné smyčce hněvu a strachu přímo v aplikaci. Zatímco expert dostane „pokutu“ za poctivý odkaz na zdrojová data, propaganda je odměněna za to, že vás z digitální ohrady nepustí. Algoritmus nemusí být ideologicky zaujatý, aby šířil lži. Stačí, že ekonomicky zvýhodňuje obsah, který vás „neodvádí od pokladny“. Lež je na internetu virální jednoduše proto, že je pro platformu levnější a výnosnější než doložená pravda.

Zatímco Facebook a Twitter nabízí profesionálům alespoň placený odpustek, LinkedIn je na tom o poznání hůř. Pro mě osobně tato síť nikdy nebyla místem, kde bych musel každý den „křičet“, abych byl vidět. Vždycky jsem ho vnímal spíš jako svou digitální vizitku a senzor trhu. I když na síť aktivně skoro nic nepíšu, setrvale mi do schránky chodí nabídky na pracovní pozice v korporátu, které s díky odmítám ve prospěch vlastních projektů.

V roce 2026 se však tato kotva uvolňuje – alespoň pokud jde o tvorbu obsahu. Přestože se výloha platformy stále leskne, vnitřek budovy začíná svou prázdnotou připomínat opuštěné nákupní centrum. Autentická lidská zkušenost a odkazy na zajímavé zdroje z feedu v podstatě zmizely a nahradil je sémantický šum – nekonečné řady „rádoby virálních“ příspěvků, které sice vypadají jako expertní rady, ale ve skutečnosti jsou to jen prázdné marketingové výkřiky do tmy postrádající hlubší význam a vysvětlení „Proč“.

Tento rozklad není technická chyba, ale strategický posun. LinkedIn se změnil v uzavřený ekosystém, který už lidi nespojuje, ale primárně „těží“ jejich identitu. Už mu nejde o to, abyste našli kolegy nebo nové zakázky, ale o to, aby z vaší profesní historie a textů „vysál“ unikátní know-how pro trénink vlastních modelů. Platforma, která měla být mostem mezi odborníky, se tak mění v těžební důl, kde jsme my sami surovinou určenou ke zpracování.

Tento proces má své jméno: 360Brew. Je to nasazení obřího digitálního mozku se 150 miliardami „nervových spojení“. Tenhle stroj už nezajímá, kolik lidí vám dalo lajk. Snaží se rozklíčovat hloubkový význam toho, co doopravdy umíte, aby vás mohl zařadit do globální mapy vědomostí.

Jeho cílem je rozkódovat vaše unikátní frameworky a způsob přemýšlení. Chce přečíst mezi řádky to, co klasické datasety neobsahují – právě ono „babiččino koření“ z druhé police nad kamny.

Zásadním nástrojem této disciplíny je Expertise Mismatch Penalty. Funguje to jako neviditelný mantinel. Pokud se designér jako já, který tráví dny tím, že zjednodušuje složité věci – ať už jde o design portálů veřejné správy nebo o návrh rozhraní pro chatboty – náhle rozhodne pro analýzu dopadu sociálních sítí na společnost, začíná být pro sémantický engine „datovým šumem“.

Systém vás nepotřebuje jako komplexní bytost, ale jako přesně zaškatulkovanou entitu. Cílem není váš komfort, ale čistota datasetu. Jakýkoliv lidský přesah mimo přidělený sektor je pro stroj jen neefektivní balast, který prodražuje výpočet. V očích algoritmu nejste expert, ale jen sloupeček v tabulce, který nesmí kontaminovat zbytek systému svou multidimenzionalitou.

Tato moderní „těžba dat“ má ale i svou odvrácenou, velmi lacinou tvář. Informace, které o vás systém shromáždil, totiž slouží i jako palivo pro armádu digitálních predátorů. Právě zde se potkává high-tech ze Silicon Valley s tou nejšpinavější formou spamu.

Jakmile algoritmy sítě „vyžvaní“ světu, v čem jste dobří, okamžitě se na to napojí platformy operující v šedých zónách – od anonymních datacenter v Šen-čenu až po další netransparentní kouty globálního internetu. Tito lidé nepotřebují vaše svolení. Stačí jim sémantický otisk, který o vás platforma dobrovolně zveřejnila, a začne hon na vaši pozornost.

Nedávno mě takto „oslovil“ zakladatel jedné headhunterské firmy. Jeho bot mi poslal zprávu o tom, jak „velmi ho zaujalo mé profesní působení“, a hned následoval odkaz na rezervaci termínu v mém vlastním kalendáři.

Ta zpráva byla fascinující svou prázdnotou: dotyčný se ani nepředstavil, nevysvětlil, co vlastně chce, ani proč bychom se měli potkat. Žádný kontext, žádná reálná znalost mé práce – jen čistý, automatizovaný pokus obsadit můj čas skrze šablonu. V roce 2026 už nemusíte být odborníkem, abyste někoho oslovili. Stačí si koupit data, která o vás síť „vyzvrátila“, a navléknout je na agresivního bota.

ROI úpadku a Moltbookizace internetu

V digitálním feudalismu roku 2026 vládne prostá matematika. Pokud platformy srazily organický dosah expertů k nule, musí k nule klesnout i cena za tvorbu obsahu. Výsledek? Totální automatizace.

Tento trend nazývám „Moltbookizace“. Moltbook je sociální síť určená výhradně pro roboty. Nedávno ji koupila Meta. Není to anomálie. Je to prototyp budoucnosti. Sítě se transformují v prostor, kde si stroje vyměňují data rychlostí, kterou lidský mozek nestíhá.

Není to varování. Je to úděl. Automatizace v roce 2026 není luxus; je to nezbytný pancíř. Aby lidský hlas v digitální zimě přežil, musí být podložen vlastní infrastrukturou. Nástroje jako n8n už dnes umožňují stavět vlastní distribuční řetězce skrze otevřená API. Pokud ale technologické korporace tato rozhraní běžným lidem uzavřou, nechrání tím soukromí – pouze tím dávají nespravedlivou výhodu digitálním predátorům, kteří k těžbě našich dat využívají netransparentní datacentra – často v Rusku nebo v Číně. Je to cesta, jak přestat být pasivním obsahem a stát se aktivním architektem vlastního dosahu.

V roce 2026 už nedává smysl snažit se „přeřvat“ roboty na jejich vlastním hřišti. Jak upozorňuje Paul Saffo ze Stanfordu, technologie sice smazala bariéry pro tvorbu, ale vytvořila neprostupnou zeď v distribuci. Cesta ven vede skrze návrat k vlastní suverenitě.

Podstatná totiž není technická dokonalost, ale adresa, kterou vlastníte. Místo, kde o vaší hodnotě nerozhoduje „čistota datasetu“ pro 360Brew nebo nálada lenního pána ze Silicon Valley. Tou nejvzácnější měnou budoucnosti nebude počet lajků v cizím pronájmu, ale váš autentický hlas v prostoru, který vám nikdo nemůže vypnout.