Článek
Dnešní plán zněl zcela jasně:
-umýt si vlasy
- připravit synovi přepravku s věcmi, které potřebuje
- sbalit si věci na zahradu a odvézt je tam na kole …eventuálně se 2× otočit abych to všechno převezla
- jet k mamce na otočku
-udělat něco na zahradě
S ohlédnutím na dnešní počasí jsou to úkoly velmi lehké.
Ráno jsem měla samovolné probuzení v 8 hodin - super, aspoň vše budu stíhat v klídku.
Po běžné ranní rutině začínám s přípravou věcí na zahradu. Mezi tím naházím nějaké to prádlo do pračky, vyndám myčku a začínám uklízet kuchyň (něco se mi asi stalo, nevím proč to dělám dobrovolně a zrovna teď…).
Když mám hotovo, chci si napustit vanu, to už jsem dlooouho neměla, miluji takový relax. Jenomže jsem zjistila, že mám hlad. Hmm, pečivo nemám…koukám do mrazáku, vykukuje na mě mražená zelenina a já dostávám chuť na rýži…
Zhasínám tedy koupelnu a jdu vařit. No vařit, nahážu postupně vše do woku, včetně rýže a když se vše vaří, jdu opět do koupelny. Vanu sice nestíhám - s ohlédnutím na vroucí pánev, která bude potřeba občas promíchat, ale obarvit si hlavu bych mohla.
Tak si tak ty vlasy patlám a s posledním vytřením misky prstem mi zvoní minutka - rýže hotová…jdu tedy jíst.
Dojídám a zvoní další minutka - barva uz je OK (je to něco mezi barvou a šamponem, takže 10-15 min stačí).
Takže znovu umýt vlasy, vyfoukat a jsem tak utahaná - možná i malinko přežraná, že si jdu lehnout… Jsem zvědavá jestli na tu zahradu vůbec dojedu.
Když se dnes již po druhé budím, je něco kolem 16 hodiny. To jsem toho udělala teda. Ale nevadí, upravíme se a jupí, za chvíli pojedu…
Zbývá mi ještě vynést odpadkový koš. No to snad neeee, co to jeee? U popelnic jsem málem chcípla vedrem. To se faaakt nedá. Takže zatím nikam nejedu, udělala jsem si salátek z rajčat a jdu do chladného obýváku čekat až zajde a ochladí se.
Třetí pokus o odchod snad už vyjde.
A opravdu, na potřetí to vyšlo. A dokonce se nebudu muset ani vracet domů pro další věci. Brašny na kole sice praskaly ve švech, přístroj na spaní jsem měla hozený přes rameno, ale celá šťastná jsem dorazila na zahradu.
Vybalím si a poohlédnu se, co nového mi zde vykvetlo. Jenomže to jsem si jen myslela, ve skutečnosti jsem po vybalení zjistila, že nemám mobil (já ho pořád někde nechávám).
Nasraně jsem si vzala nanuka z mrazáku a nešťastně si sedla na gauč v chatce, kde bylo nejméně o 20° víc než venku. Přemýšlím jak bych si na ráno nastavila budík do práce, když tu nic takového nemám. Ježíši, já fakt budu muset pro něj domů.
Zatímco se láduji nanukem, tak volnou rukou vybaluji z tašky přístroj na spaní. A hle, najednou na mě zabliká telefon (nejspíš se mi vysmívá). Jako kdo mi ho tam dal ?
To už bych vážně chcípla, dojet domu a zjistit, že tam ten prevít není.
To by mě zajímalo, co budu dělat za 20 let, když už teď nevím co jsem dělala před chvílí. Budu asi předstírat, ze mám demenci, ať si někdo nemyslí, že jsem blbec.
