Článek
Staré dobré 9–17: Náš bezpečný přístav?
Pamatuju si na svůj první „devítipětkový“ job. Nastoupil jsem s nadšením, přesně podle očekávání jsem měl být v práci v devět, domů jsem odcházel v pět. Jenže realita byla jiná – někdy jsem zůstal déle, jindy jsem byl myšlenkami někde úplně jinde. Když jsem seděl u stolu a zíral na hodiny, říkal jsem si: „Opravdu takhle má vypadat dospělý život?“
Klasický pracovní režim nám dal strukturu. Ale co když se z té struktury stal železný rám? Věc, která už nám neslouží, ale spíš nás drží na místě?
Flexibilita: Vítr do plachet, nebo bouře?
Pak přišel můj první home office. Seděl jsem doma, káva voněla a já měl pocit, že konečně pracuju pro sebe. Mohu vstát, kdy chci, dělat přestávky, jak potřebuji. Ale brzy jsem zjistil, že to není tak jednoduché.
Co mi fungovalo:
- Dopoledne bylo jako balzám – nikdo mě nerušil, práce odsýpala.
- Byl jsem mnohem kreativnější, když jsem si dal volno od rutiny.
Co mě trápilo:
- Když není pevná hranice mezi prací a volnem, je těžké vypnout. Kolikrát jsem se přistihl, jak o půlnoci kontroluju e-maily.
- Bez pevných pravidel jsem občas sklouzl k prokrastinaci.
Kratší pracovní doba: Realita, nebo pohádka?
Představte si svět, kde pracujete třeba jen čtyři dny v týdnu, nebo jen šest hodin denně. Před lety jsem si to neuměl ani představit, ale pak jsem narazil na skandinávský model kratší pracovní doby. Inspirativní, že?
Zkoušel jsem na sobě podobný režim – dával jsem si „experimentální pátky“, kdy jsem pracoval jen půl dne. Co jsem zjistil?
- V ty kratší dny jsem stihl téměř stejně jako v ty delší, protože jsem byl soustředěnější.
- Mít čas pro sebe je jako dostat druhý dech.
Jenže zároveň chápu, že taková změna není pro všechny. Co třeba zdravotníci? Jak by fungovaly firmy, kde musí být vždy někdo na příjmu?
Cesta do budoucnosti: Jak si ji představujeme?
Dovedu si představit svět, kde by se pracovní doba přizpůsobovala každému jednotlivci. Někdo by pracoval ráno, někdo večer, někdo klidně v noci. A proč ne? Nejsme přece roboti.
Ale taky vím, že změna vyžaduje čas. Je snadné říct, že „devítihodinová doba je špatná“, ale najít univerzální řešení? To je oříšek.
Tak co vy na to?
- Měli bychom si ponechat osvědčený režim, nebo zkoušet něco nového?
- Dokázali byste pracovat, kdyby vám nikdo neurčil hranice?
- A co by to udělalo s našimi platy?
Závěr: Nový den, nová šance na změnu
Když jsem si onehdy vyšel na procházku v poledne – v pracovní době! – cítil jsem, že takhle nějak by život mohl vypadat. Možná ne dnes, možná ne zítra. Ale jednou přijde den, kdy budeme pracovat nejen pro peníze, ale hlavně pro radost.
