Článek
Ideje versus realita
V roce 1989 jsem byl vysokoškolský student a účastnil jsem se tehdejší „sametové revoluce“. Byli jsme všichni plni idejí o velké změně, která nás čeká, a nechtěli jsme tehdy naslouchat starší generaci, která nás upozorňovala, že ne vše bude tak, jak jsme si představovali. Po více než 30 letech musím přiznat, že tehdejší rady rodičů a prarodičů byly téměř ze sto procent pravdivé. Nejenže jsme stále nedostihli západní země, pokud se týká životní úrovně, ale nyní jsme svědky toho, že se nám do významných veřejných funkcí stále derou bývalí nadšení komunisté.
Snaha prosadit se
V každé generaci se vyskytuje určité procento lidí, kteří mají potřebu se prosadit mezi svými vrstevníky a mít možnost ovlivňovat dění okolo sebe. Takoví lidé se před rokem 1989 drali do funkcí ve státem zřizovaných politicky ovlivňovaných organizacích, jako byl Pionýr (pro děti) nebo ČSSM (komunistická mládežnická organizace). Nakonec tito lidé obsazovali funkce v samotné komunistické straně. Na rozdíl od běžných členů museli aktivně šířit a prosazovat komunistické myšlenky mezi dalšími členy jejich „komunistických buněk“.
Nebyl komunista jako komunista
To je také příběh generála Petra Pavla, který nejenže nebyl pouze běžným členem komunistické strany, ale byl předsedou její základní organizace. Aby nebyla mýlka, komunisté měli propracovaný systém prověrek, kterými musel kandidát na takový post projít. Předsednictví se nerozdávalo jenom na základě zájmu dotyčného, ale na základě jeho důkladné vnitrostranické prověrky. Zájemce musel skutečně prokázat svou názorovou loajalitu s komunistickými myšlenkami a musel být schopen je hájit i proti případným kritickým názorům.
Kam vítr, tam plášť
Petr Pavel, který byl cvičen jako vojenský špion pro nasazení v tehdejších západních zemích, byl člověk, který měl potřebu dosáhnout něčeho víc než jeho vrstevníci. Chtěl vyniknout, což bylo před rokem 1989 možné pouze za aktivní spolupráce s vládnoucími komunisty. Po změně režimu pochopil, že situace se změnila, a pokud chce dále stoupat ve své vojenské kariéře, musí se obrátit směrem k těm, proti kterým měl původně bojovat. A to Pavel bezskrupulózně udělal. Bez mrknutí oka oportunisticky změnil své názory a využil příležitosti.
Popel na hlavě
Nyní se Pavel za své působení před rokem 1989 omlouvá. Prý byl „naivní“. Ale v té době již nebyl nezkušeným mládežníkem, ale plně dospělým člověkem, od kterého se očekávají rozumově podložená rozhodnutí. Pavel se ale nikdy nerozhodoval na základě skutečně vytvořených životních postojů, ale vždy a pouze na základě příležitostí, které mu poskytovala aktuální situace, ve které se ocitl. Pokud by se v roce 1989 režim nezměnil, mohl to dotáhnout třeba na komunistického ministra obrany. Nyní se tedy chce stát „demokratickým“ prezidentem.
Lidská paměť je krátká
Dávná lidská zkušenost nám říká, že lidská paměť je krátká. Znova a opět se o tom přesvědčujeme. Jak to skutečně bylo před rokem 1989 se nám snaží vykládat často ti, kteří tu dobu ani nezažili. A v rámci toho se zapomíná na ty, kteří tehdejší režim pouze využívali ke svému osobnímu prospěchu. Tito lidé se ale nezměnili. Dále hledají příležitosti, jak využít aktuální situace ke svému zviditelnění a k tomu, aby se mohli dostat k moci a ovlivňovat věci veřejné v tomto státě ve prospěch těch, kteří jim poskytnou „uznání“ a materiální zadostiučinění.
