Krátký žití na sadě v Summerlandu

Na konci října 2021 jsme uzavřeli další kanadskou kapitolu. Tahle byla celkem krátká, byla převážně pracovní, ale i přesto (nebo možná právě proto) byla taky nabitá zážitkama. V Summerlandu, což je malý městečko u jezera Okanagan jižně od Kelowny, jsme žili pouhej měsíc a půl. Přijeli jsme na jablečnou sklizeň, a protože se nám tam líbilo a jablka jsme dotrhali nečekaně rychle, rozhodli jsme se (my i naši chlebodárci), že náš pobyt o něco prodloužíme.

Ale radši to vezmeme hezky od začátku. Ten totiž tak veselej nebyl. První dny jsme chtěli co nejrychleji zmizet, a to ze dvou zásadních důvodů: Prvním bylo neexistující internetový připojení, který jsme měli slíbený. Byl to problém hlavně proto, že Libor měl po víc jak měsíční dovolený hned po příjezdu začít pracovat do svý český práce, což bez internetu pochopitelně nešlo. Naštěstí sliby nebyly planý a za pár dní se připojení fakt vyřešilo.

Druhým problémem byla naše pracovní náplň. Po prvních dnech jsme byli neskutečně ztrhaný a po spočítání si, kolik si na hodinu vyděláváme, nám bylo do pláče (nebo do hysterickýho smíchu). Byli jsme totiž placený za to, co natrháme. Za jeden bin, kam se vešlo 450 kilo jablek, jsme dostali 25 dolarů (plus dalších 5, když vydržíme do konce sezóny). A nám první dny trvalo přibližně dvě hodiny ho nasbírat. Dohromady. Pro srovnání – minimální hodinová mzda v Britské Kolumbii je 15,20 dolarů. My teda byli hluboko pod hranicí minimální mzdy. Naštěstí se za pár dní naše tempo zrychlilo. Mírně. Hodně mírně. Hlavně nás brzo čekala jablka snazší na trhání, těla si taky zvykla a bolesti zad pomalu přešly. Čas od času jsme taky dostali netrhací práci, za kterou jsme byli placený hodinově, což byla příjemná změna.

A my si tak postupně začali zvykat na náš poklidnej život v maringotce na kopci nad městečkem. Bydleli jsme nad sadem, s výhledem na celej Summerland, desítky dalších sadů a vinic i okolní kopce. Starší pár, kterej nám tak trochu šéfoval (na starosti nás měl hlavně jejich syn, co asi pomalu přebírá živnost), bydlel hned pod náma, o pár jablečných řádků níž. A jejich úžasná fenka i kocour nám každej den dělali přemilou společnost – když teda měli náladu přijít se na nás podívat.

Jinak jsme v boudičkách určených zaměstnancům bydleli sami. A bylo to super! Měli jsme asi obrovský štěstí, předešlý roky prý bývalo narváno (lidi, na který nevyšla postel, museli spávat ve svých autech), kvůli covidu ale měli problém najít lidi, a tak tohle „království“ zůstalo jenom nám. Bylo fajn nemuset se s nikým dělit o malou kuchyň, mini koupelnu a jedinej venkovní stůl s grilem a výhledem. Samozřejmě jsme nebyli jediný česači (to bysme asi trhali až do vypršení víz), s náma pracovaly dvě party Mexičanů, obě ale měly zajištěný jiný bydlení. Moc nevíme, proč a jak, protože nikdo z nich prakticky nemluvil anglicky, takže jsme si moc nepokecali. Ale že mají rádi pivo, to víme! A tak jedinej „problém“ s bydlením nastal, když s nastupujícím podzimem klesaly teploty a my museli přebíhat z naší maringotky vyhřátý přímotopem venkem na záchod nebo do sprchy. Taky nám párkrát po ránu netekla voda, když přes noc zamrzla, a my tak museli třeba spláchnout ranní záchod až po návratu z práce.

Pracovali jsme pro Laughing Coyote Orchards, název se nám od začátku moc líbil a říkali jsme si, jak na něj asi přišli. Po první noci jsme pochopili, že na vymýšlení názvu opravdu nebylo potřeba moc kreativity. V noci se totiž z kopců za naším sadem nesly zvuky kojotího vytí. A kojoti nevyjou jen tak obyčejně. Ten zvuk je něco mezi vytím a smíchem a je fakt krásnej. I když jsme u nás kojota ani jednou nepotkali, každou noc nás přesvědčovali o tom, že tam někde jsou. Někde dost blízko.

Žití na konci civilizace a zároveň v jablečným sadu mělo ale ještě jednu další zvířecí výhodu! Chodili nás navštěvovat i nejroztomilejší medvědi baribalové. V okolí žilo několik rodinek a sad plnej jablek pro ně byl jako bufáč bez zavíračky. Před zimou se méďové snaží vykrmit (musí nabrat asi 15 kilo tuku), a tak jsme měli tu čest je u nás vídat celkem často. Taky měli dost oblíbenej strom asi 15 metrů od naší maringotky, na kterej jsme viděli i z okna. Občas tam přespávali nebo se jen schovávali před hlídací borderkou, která z nich rozhodně neměla respekt.

Když se otrhala jablka, začali jsme dělat, co bylo potřeba. Zastřihávat třešně, hrabat zastřihaný větve, hnojit a tak dál. Nic moc zábavnýho, ale být placený jenom hodinově pro nás byla výhra. Po sklizni jsme si mohli zažít tradiční večeři, která se v Kanadě podává na Díkůvzdání (Kanaďani ho slaví 11. října). Naše paní šéfová pro nás všechny uvařila parádní večeři. A fakt se dotrhalo jen o pár dní dřív, než je oficiální datum Díkůvzdání. K večeři se pil cider z jejich jablíček (který teda dovážejí pro větší firmu ve státech, takže nejde uplně o lokální záležitost, ale byl moc dobrej).

Během našeho pobytu jsme stihli i pár fajn výletů a procházek v okolí na kopečky často pojmenovaný jazykem původních obyvatel. Výletnická oblíbenost, na kterou láká Summerland turisty, starej parní vláček s vyhlídkovou trasou kolem města, nám jezdil hned za boudičkou. Zážitek to byl i pro nás skvělej! Jednou jsme se podívali i do vzdálenějšího Manning Parku na dvoudenní trek.

Když se přiblížil konec října, nadešel náš odjezdovej den. Byl dost nabitej a udělalo nám velkou radost, že se na nás po několikadenní pauze přišla podívat i jedna medvědí rodinka. Ráno jsme se museli nastěhovat zpátky do auta a uklidit po sobě všechny využívaný boudy– samozřejmě celej předešlej den a noc pršelo. Pak nás čekal maraton objíždění lidí a nakupování věcí na snowboardovou sezónu z Marketplacu. Protože v naší další kanadský stanici, co nás o 700 kilometrů dál čekala ve vedlejší provincii, byly zimní sporty v podstatě povinností.

Naše další články najdete na www.rukuvruce.eu a nezapomeňte nás sledovat na sociálních sítích.