Článek
Do českého literárního prostředí Filip Zrno již v roce 2021 přispěl debutem Povídky maloměstské (Dauphin), v němž úsečným až cynickým humorem tematizoval vybrané historky z maloměsta. Postavy, které se v nich objevují, nejsou zatížené konkrétním prostředním a konkrétními osobami. Spíše jde o postižení různých sociálních rolí v konturách malého města. Je zřejmé, že podobné odkrývání obecných rovin lidského chování, predispozic a dalších fenoménů, je autorovým záměrem i v novele Vřesen.
Vřesen, jak autor sám píše, odkazuje k staroslovanskému názvu měsíce září, tedy na období, v němž kvete vřes. Vřes společně se snem, který v názvu spolu zaznívá, lze považovat za symbolické motivy, jež jsou v knize v různých rovinách rozvíjeny. Vřes, kytice zdobící hroby, má spojitost s pohřebnictvím, smrtí, zatímco sen se surrealismem, svobodou a životem.
Ačkoliv může počátek knihy mnohé čtenáře a čtenářky odradit svými hutnými a ne příliš konkrétními pasážemi, v nichž se střídají pornografické pasáže, výtržnictví a formuje se samotný příběh a postavy knihy, oceňuji ho a považuji za povedené síto, kterým ne každý projde. Těm, kteří vytrvají, se posléze otevře osobitá sonda do prostředí, jemuž se člověk zpravidla vyhýbá. Tváří v tvář jsme tak svědky situací, do nichž se pracovníci černého povolání denně dostávají, s čím se musí potýkat, aniž by cokoliv ztratili ze své profesionality. „Havrani“ jsou přeci lidé stejně jako ostatní, akorát hrají jinou společenskou roli.
Vřesen, kromě vhledu do pohřebnictví, nabízí řadu interpretačních možností, jak k samotnému příběhu knihy lze vlastně přistupovat, a to prostřednictvím otevřených surrealistických symbolů, silně působící na čtenářovu představivost. Tyto symboly se objevují v různých kontextech knihy. Konkrétně se jedná o opakující se motiv truhly, symboliku vyplutí na oceán spojenou se zbavením se společnosti a jejích nároků a narážky na díla surrealistů. Téměř lineárně pojatý příběh je tak provázán nití, která mu propůjčuje jiný význam a obohacuje ho o další dimenze možného čtení. Tím se do jisté míry linearita ztrácí a čtenář se tak stává spolutvůrcem díla. Ostatně k tomu výraznou měrou napomáhají i ilustrace Jakuba Nováka.
Možná však právě autorova snaha naráží na limity sdělnosti. Použití různých jazykových forem působí místy rušivě a plynulé čtení tak naráží na zdi zhutnělých metafor. S tím se pojí snad až příliš náhlý závěr knihy, který by bylo vhodné rozvést i s ohledem na tak silnou událost, kterou hlavní aktér knihy prošel. Anebo má snad ona náhlost, jakou příběh končí, konfrontovat čtenáře s náhlostí smrti samotné?
