Článek
Nedávno jsem šla tou ulicí blízko Václavského náměstí a když jsem uviděla ty dveře, tak jsem se zastavila a rozplakala jsem se. Podlomily se mi kolena a kolemjdoucí pán se mě zeptal jestli něco nepotřebuji, jestli je mi dobře. Odpověděla jsem, že mi je fajn, jen vzpomínky ovládly mé tělo a já nemohla jít dál.
V tu chvíli jsem si připadala jako Jenny z filmu Forrest Gump, která když viděla dům svého otce, tak po něm začala házet kameny a propukla v hysterický pláč. I ona měla na to místo podobné vypomínky …ty které nechcete, aby se vracely, ale čas od času se proderou ven a probudí emoce, které nejde zastavit. Kdyby tam byly kolem kameny, tak bych je také asi házela .....
Nikdy to neskončí a nikdy se toho hnusu nezbavím…i když je to už dlouhých 41 let, tak stále někde hluboko v podvědomí to zůstává… a stále se ptám: Proč?
Na začátek
Byl rok 1984 a já nastoupila na vysněnou zdravotní školu. Tolik jsem se těšila …už od školky jsem tvrdila, že budu paní doktorka a budu pomáhat lidem. Bylo mi 14 let a byla jsem plná plánů a očekávání, ale během pár měsíců se všechno otočilo úplně jiným směrem a já jsem chtěla z té zatracené školy pryč. Vlastně jsem chtěla pryč i z tohoto světa … Měla jsem sakra důvod, ale ten jsem nemohla nikomu říci tehdy …stejně by mně nikdo nevěřil. Ten důvod byl náš třidní učitel a zároveň náš profesor fyziky a matematiky.
Pamatuji si ten první měsíc ve škole a také první setkání s holkama z vyšších ročníků …když se nás zeptaly koho máme za třídního a my řekly Jahelku, tak všichni nám říkali, že jsme chudinky a vyprávěly nějaké historky, kterým jsme tehdy moc nerozuměly.
Bylo nám sakra 14 let a nikdo nás neochránil! Rodiče nás posílali do školy, protože si mysleli, že tam jsme v bezpečí a bylo to právě naopak ….tam na nás číhal predátor, který si ne náhodou vybral školu, kde byly jen samé dívky …
Jak jsem se jednoho dne stala obětí profesora…
Šuškalo se ledacos, ale brzy jsem poznala na vlastní kůži, že to nejsou jen šuškandy a pomluvy.
Stala jsem se jednou z jeho obětí. Matematika ani fyzika nebyly mojí slabou stránkou, naopak hodně mě bavila fyzika a díky naší skvělé učitelce ze základní školy / jmenovala se Kořistková/ jsem v ní byla i dost dobrá. Ale najednou přicházela jedna pětka za druhou a já jsem se v tom začínala ztrácet. Nechápala jsem to! Ale byl tu přeci náš skvělý profesor Jahelka a ten nabízel všem bezplatné doučování a také i kroužek fotografovaní. Byl za to na škole velmi považován, protože to nedělal pro peníze .....ale pro něco jiného, co nikdo v tu dobu netušil a nebo si to ani nechtěl připustit.
Bylo mi doslova nařízeno, že musím chodit na doučování, jinak propadnu. A to jsem si i zrovna přála …propadnout a zmizet z té zatracené školy......a nikdy nevkročit do těch prostor, kde se konalo doučování.
Doučování žákyněk neprobíhalo v učebnách, jak by si někdo snad myslel. Bylo to ve sklepě školy, kde měl tehdy vážený pan profesor i fotografický kroužek a fotokomoru a další kutlochy kdo ví k čemu všemu a nechci to ani rozebírat, protože ty vzpomínky hodně bolí a doteď se mi hnusí o tom mluvit.
Chodilo tam celkem hodně holek a ze všech ročníků, některé jak jsem si všimla i rády. Obšťastňovaly pana profesora odměnou za hezké známky ...…braly to jako privilegium.Po prvním doučování mně bylo jasné o co jde. Chtěla jsem v tu chvíli umřít a utekla jsem, když se jeho odporné ruce začaly dotýkat mého těla ve snaze lépe mi vysvětlit matematické rovnice. Udělalo se mi temno před očima a rychle jsem vyběhla z toho plesnivého sklepa, kde se mi špatně dýchalo. Srdce mě tlouklo na poplach a chtělo se mi plakat.Byla jsem ale doslova v pasti.
Prý jestli nebudu chodit na doučování, tak to bude brát jako že nemám zájem a propadnu. Já jsem ale chtěla ty pětky. Jen ty mě mohly vysvobodit z toho pekla …byla to cesta ven…pryč …za svobodou a zpět za krásným bezstarostným dětstvím, které se nástupem na střední školu proměnilo v temnotu, nicotu a potok vyplakaných slz.
Nebylo to jen ve škole ve sklepě, ale také v hodinách branné výchovy, kdy nás profesor odvezl do lesa někam na Zbraslav a každému dal do ruky mapku a buzolu a musely jsme jít přes les do cíle zakresleného v mapě. I tam v lese se nás pokoušel osahávat pod různými záminkami. Pro něj to byla legrace.
Byla jsem sakra ještě dítě! Tohle jsem nechtěla! Byl to zlý sen, ale nešlo se z něj probudit!
Jednou ale přišel konec - tedy policie.
Pamatuji si, že se jelo na povinný lyžařský výcvik - což jsem já ale ke své změněné pracovní schopnosti na doporučení lékaře nemusela absolvovat. Holky pak vyprávěly, jak jim tato zrůda - tedy pan profesor lezl do pokojů a kontroloval jestli mají na sobě pyžamo, čisté spodní prádlo a kontroloval jestli se sprchovaly a podobně…bylo mě z toho zle. Naštěstí jsem se tomuto vyhnula.
Když už jsem nevěděla kudy kam a dokonce zvažovala útěk z domova, tak přišlo najednou vysvobození. Viděla jsem ve škole policii a byli tam za profesorem Jahelkou - odvedli ho. A to bylo naposledy, kdy jsem tohohle odporného učitele viděla. Do školy se už naštěstí nikdy nevrátil.
Tehdy se o tom nesmělo mluvit co se stalo……dokonce naše profesorky mluvily o tom, že nějaké drzé žačky toho profesora nařkly z nehorázností, ale snad se vše brzy vysvětlí…
Přeci jen však něco prosáklo ven a to, že jedna žákyně s ním měla být těhotná a že si také měli stěžovat nějací rodiče / výše postavení/ na nevhodné / sexuální /chování profesora na lyžařském výcviku .........každopádně tyto okolnosti zachránily můj život, protože tehdy jsem opravdu chtěla raději umřít. Zcela určitě jsem ale nebyla sama komu spadl kámen ze srdce.....
Kdyby u nás doma byla důvěra, láska a porozuměni, mohlo to trápení skončit už dřív .
Možná by vše bylo jinak, možná by to nedošlo tak daleko a ty vzpomínky nebyly tak drsné, kdybych měla rodiče, kteří mně naslouchali a poznali v jakém jsem byla stresu. Bohužel u nás doma bylo perfektně uklizeno, utřený prach, vyžehleno, což bylo celý život prvořadé, ale neexistovalo vlídné slovo, důvěra, pohlazení nebo vzájemná empatie. Proto jsem se doma ani nesvěřila, protože jsem tušila, že by mi nikdo nevěřil a ani jsem ve 14 letech nevěděla, že to, co jsem byla nucena prožívat byl trestný čin. Tehdy bylo vše jinak a informace se nedaly dočíst na sociálních sítích, ani nešlo někam anonymně zavolat a zeptat se.
Dnes je to o krůček lehčí, ale i tak případ psychiatra Cimického nebo sbormistra Kulínského dokazuje, že u autorit se takové chování automaticky nepředpokládá a oběti takových činů nemají v ruce dostatek důkazů, proto se bojí vše nahlásit. A některé oběti predátoři přesvědčí, že to tak má prostě být, že je to součást léčby či nějaké hry nebo výuky. A když je vám 14 let jako tehdy mně, tak nevíte prostě nic …ani to, jak se takovému člověku bránit, natož kam se obrátit.
Doufám, že se smaží v pekle!
Věřím, že existuje peklo a ten náš pan profesor Jahelka je přesně tam a dostává co proto za všechny ty malé holky na které sáhnul svýma odpornýma rukama.
Už nikdy se nedá ta špína umýt z naší mysli i těla.
Tento příběh se opravdu stal, některé detaily už si nepamatuji tak dobře, protože se celý život snažím zapomenout, ale jinak je vše skutečné …..možná se najdou i další zdravotní sestřičky, které zde studovaly a které se staly obětí tohoto ohavného člověka.Možná jednou se o to někdo začne zajímat a třeba natočí dokument o této zrůdě, která měla v naší škole vysoký morální kredit a všichni se mu klaněli za to, co pro školu udělal - tedy za ty zájmové kroužky, které vedl a také bezplatnou pomoc žákyním - doučování!! Prostě tehdy byl na naší škole naprostá celebrita … tedy do té doby, než ho odvedla policie.
A prosim ty rodiče, co maji děti v tomto věku, aby s nimi o všem mluvili. Aby ty děti měly k vám důvěru a svěřily se s každým trápenim, aby našly u vás pomoc.
Braňte své děti před ohavnými lidmi a jejich činy, aby si nemusely nést takové stigma a trauma celý svůj život.....
