Článek
Za pět minut dvanáct
Bylo to za pět minut dvanáct. Na středu jsem měla naplánovanou výměnu pneumatik na zimní a ten samý den mělo začít sněžit. Mávla jsem nad předpovědí rukou, protože tohle přece nikdy nevychází. Tentokrát se však meteorologové nesekli a opravdu sněžit začalo. Do servisu jsem se doklouzala na letních a s úlevou odjížděla se zimními gumami.
Ten den byl natřískaný povinnostmi. Sotva jsem se vrátila ze servisu, nabrala jsem děti doma a jela s nimi ke kadeřnici. Sněžilo a byla tma. Sotva bylo vidět na cestu. Jela jsem opravdu pomalu a těšila se, až budeme v klidu doma. U kadeřnice jsem parkovala před vraty. Věděla jsem, že je tam někde schod – naprosto nesmyslně vytvořený před vjezdem na zahradu. Jenže on tam nebyl jen jeden. Ty schody byly dva. A najednou – HUP – a stála jsem předními koly na prvních schodu! A začala záchranná akce.
Blondýna za volantem
Ve své naivitě jsem zařadila zpátečku a myslela si, že si ten schod zase vyjedu zpátky. No, nevyjela… Kadeřnice tam naštěstí dostřihovala nějakého pána, kterého okamžitě postavila do role zachránce. Jenže jeden chlap – byť pořádný – můj golf zkrátka nenadzvedne tak, abych mohla vyjet. A tak jsem zburcovala kolegyni z práce. Zrovna zavírala krám. Kvůli mně dojela domů pro manžela s tím, že dva chlapi už to dají. Nedali.
Jediné řešení bylo vytáhnout mě na laně. Kolegyně naštěstí měla na autě kouli. Já ne. Byla jsem proto informována, že mám kdesi v autě nějaké očko, které se našroubuje do rámu a zahákne se za něj tažné lano. Já samozřejmě vůbec netušila, kde očko hledat. Neznámý ostříhaný zachránce tedy vyndal z mého kufru všechny čtyři gumy, které jsem nestihla doma vyhodit, televizi, kterou už nějakou dobu vozím s sebou, abych ji nechala ve sběrném dvoře, a objevil přihrádku, v níž bylo očko. Musím přiznat, že jsem ani nevěděla, že nějaká taková přihrádka v mém autě existuje. A překvapivě tam byl i trojúhelník a sto let stará lékárnička, ještě originál od Volkswagenu.
Nemáme lano
Už se zdálo, že bude akce u konce. Jenže… já neměla tažné lano. Neměla ho ani kolegyně, ani má kadeřnice. A tak vytáhla z postele už uloženého tatínka, který naštěstí lano vlastnil. Poslala mě tedy do neznáma. Prý: Táta bydlí hned pode mnou. Ten velkej statek.“
Vesnici sice trochu znám, jenže… Tam je každé druhé stavení jako statek. Jeden, kousek pod svou kadeřnicí, v zatáčce jsem našla. Jenže – nikde nikdo, tma, ticho a na vratech dva zvonky s různými jmény. A já nevěděla, jak se její otec jmenuje. Volám jí tedy, nebere to.
A tak jsem obcházela celé stavení, zda najdu jiný zvonek, blíže k domu. Po pěti minutách konečně vylezl pán a hudroval, ať si laskavě dojdu až ke dveřím. Tedy bránou na dvůr. Tam jsem si předtím netroufla. Co kdyby na mě vylétl nějaký chlupatý hlídač. Na vratech byl sice obrázek jezevčíka, ale co kdyby to byla jen „zástěrka“ na zloděje a vyřítil se na mě vlkodav?
Po asi patnácti minutách jsem konečně donesla kýžené tažné lano. A ano – záchranná akce byla u konce. Chlapi jej zahákli, kolegyně nastartovala a vytáhla mě zpět na cestu. Ostříhaný hrdina raději postavil před schody špalek, aby nemuseli zachraňovat ještě někoho dalšího.
Nakonec vše dobře dopadlo. Děti mají nejspíš zážitek na celý život a vesnice bude mít o čem si povídat. A já si asi pořídím do auta polštářek, abych seděla výš a viděla před sebe až na zem. Abych příště po žádných schodech nesjela. Ještě štěstí, že už jsem měla přezuto. Mít stále letní gumy, tak jsem nespíš sklouzla po schodech až na zahradu a zbourala i tu nesmyslnou bránu. Vážně nechápu, k čemu tam je, když se k ní nedá dojet.
