Článek
Když mě děti vytočí
Jak se říká, každý pohár jednou přeteče. Tentokrát přetekl pohár mé trpělivosti. Vydržím být v klidu opravdu dlouho, ale včera už toho bylo moc. A moje děti už ví, že když bouchnu, je lepší se mi klidit z cesty, protože práskám dveřmi a házím vším, co mi přijde pod ruku. Přiznávám, že mě to pak obvykle mrzí. Obzvlášť, když pak rozbiju předměty, které nejsou nejlevnější a pak mi chybí nebo je musím koupit znovu. Nejsem v tom však sama.
Podařilo se mi takto zlikvidovat už celkem dost předmětů v domácnosti. Několik telefonů, které v nekontrolované chvíli letěly proti zdi, nebo sada misek, které jsem chtěla uklidit umyté do linky. Místo toho jsem s nimi praštila na stůl. Praskly všechny. Byly keramické. A krásné. A dodnes se mi po nich stýská. Včera to bylo o něco horší. I když ve výsledku to zase taková tragédie není.
Další rozbitá televize
Byl už večer a já byla po několika dnech v pracovním procesu a péče o své dva školáky dost unavená. Neustálým opakováním a okřikováním dětí už jsem ztrácela hlas. V televizi opět běžel jejich oblíbený Jongles (nebo jak se ten šílenec jmenuje) a skřehotal a skřehotal. Už to mě dokáže vytočit do běla. Nesnáším ho. Videa o ho… a ještě ten jeho protivný hlas. Do toho děti udělaly v obýváku bordel a odešly dělat další do ložnice. A začaly se hádat a prát. Na moje volání, ať jdou za mnou do obýváku nereagovaly. Ani nemohly. Sotva jsem mluvila a nejspíš mě ani neslyšely. Byla jsem fakt hotová, a tak mě vytočilo i to, že jsem se musela zvednout a jít je zkrotit, než si něco udělají. Máme dost vysokou postel a kdyby se shodily na zem a blbě spadly, můžu se projet na pohotovost se zlomenou rukou.
Vlétla jsem do ložnice a začalo peklo. Děti okamžitě věděly, že je třeba poslechnout na slovo a klidily se do pokojíčku. Po návratu do obýváku mě ještě dorazil ten uskřípaný Jongles. A tak jsem zařvala, ať to okamžitě vypnou. A jelikož už byly v pokojíčku, mrskla jsem ovladačem s tím, že to syn, který se na mě otočil, chytí. Nechytil. Já se totiž netrefila do vchodu pokojíčku, ale do televize. Klepla jsem pěkně pravý horní roh. Stejný, jaký nechtěně před dvěma lety trefil syn, když šel do pokojíčku a svlékal si přitom mikinu. Jak ji prudce stáhl z ruky, švihnul jezdcem zipu na stejné místo. A tak nám nová televize vydržela dva roky.
Měla jsem ji rozflákat už dřív
Musím přiznat, že v tu chvíli vztek na děti vyprchal. Ne tak na toho „umělce“ youtubera. Takové hrůzy bych zakázala. A taky zakážu. I když z televize už skřehotat nebude. Jen na mobilech mých dětí. Usoudila jsem totiž, že novou televizi pořizovat nebudu. Já ji totiž sama vůbec nepouštím. Televizní programy nesleduji, film si občas pustím v ložnici na notebooku. Tak k čemu televizi? Sledují ji jen děti. A ty mají zmíněné mobily.
A to ticho, které nastalo! Navíc po chvíli, kdy dcera seděla v obýváku a konsternovaně koukala na černou obrazovku, se zvedla a přinesla si z pokojíčku knížku. Otevřela ji a četla si. Sama od sebe. To, co se mi nepodařilo za poslední dva roky se stalo včera. Tak si říkám… Měla jsem tu televizi rozflákat dřív.
Nejsem v tom sama
Když někdy takhle bouchnu, cítím se pak hrozně. Mám pocit viny, že jsem se neovládla. Uklidnilo mě proto, že v tom nejsem sama. Jednou jsem se o tom bavily s jinými maminkami a zjistila jsem, že dveře práskají a předměty létají i v jiných domácnostech. Jedna kamarádka dokonce vyprávěla, že když bouchla v létě, měla v jedné ruce telefon a v druhé dceřiny brýle… Návštěva na očním byla nevyhnutelná.
A co vy? Také občas takto bouchnete? Nebo se dokážete ovládnout za každé situace?
