Článek
Až na několik povídkových sbírek se jedná o krimi romány, kde jako hlavní vyšetřovatelka vystupuje sebevědomá a zazobaná Tara. Teď vychází „Ukolébavka pro mou maličkou“.
Verčo, jak tě napadlo psát právě detektivky?
Miluji detektivní hádanky a záhady. Jako čtenář jsem pátrala po vrahovi, jako autorka se snažím všechno zamotat tak, aby příběhy byly „neřešitelné“. Detektivky mě odmalička fascinovaly a přála jsem si být jako Agatha Christie. V jedenácti jsem četla její detektivku „Vždyť je to hračka“ a to rozhodlo.
Měla jsi někdy chuť napsat něco z jiného „soudku“? Nebo máš něco takového „v šuplíku“?
Jako novinářka jsem psala ráda reportáže a fejetony, lákají mě eseje o literatuře, o psaní, o detektivkách. Mám ráda humor, napětí. Prostě příběhy, které vyvolávají emoce. Přála bych si napsat opravdu strašidelný horor nebo tak dojemný román o lásce, že by všichni brečeli. Jenže já jsem cynik, ze všeho si dělám srandu a sedla by mi maximálně tak parodie. Do detektivky se toho dá strčit hodně. Láska, napětí, hororové scény, humor, parodie. Myslím, že u detektivek zůstanu.
Než začneš psát detektivku, děláš si nějakou přípravu, nebo prostě sedneš a píšeš?
Rozhodně si udělám přípravu. A hodně důkladnou. Mám pavouka, kde jsou lidé a jejich vztahy, informace o věku a vzhledu. Oběť označím křížkem. Potom si rozepíšu kapitoly. Do nich si poznamenám falešné a pravé stopy. Jsem ráda, když za den napíšu celou kapitolu. Je to nějakých 2 500 až 3 000 slov. Nyní píšu „Pláč pátého anděla“, zatím mám 33 tisíc slov, je hotovo 17 kapitol. V plánu mám 35 kapitol. Moje detektivky jsou hodně zašmodrchané a jsou v nich různé zápletky. Než jsem ale odhadla, jak pracovat s kapitolami a jejich délkou, trvalo to nějakých deset knížek.
Spisovatelka Veronika Černucká
Inspiruješ se i skutečnými případy?
To vůbec. Pro mě jsou detektivky pohádky pro dospělé. Všechno je vycucané z prstu. Někdo občas namítne, že to takhle ve skutečnosti není, ale já nepíšu odborné studie. Tohle je svět Tary a v něm to tak funguje. Chci, aby se čtenáři bavili. Krimi romány o tom, jak pracuje policie, mě nudí a nečtu je. Tak proč bych něco takového psala?
Vím, že jsi nejen skvělá spisovatelka, ale také vášnivá čtenářka. Je nějaký autor nebo dílo, které tě inspirovalo nebo inspiruje? Nejen v tvorbě, ale třeba i v životě?
Těch autorů je spousta, převažují ti, kteří píší klasické anglické detektivky, nebo drsné a temné thrillery. Baví mě tzv. nespolehlivá hrdinka. Z jiného žánru mě bavil „Marťan“ a nedám dopustit na Bočkovu „Aristokratku“. Zrovna ji čtu a mám u ní záchvaty smíchu. Doufám, že bude ještě nějaké pokračování.
Vrátím se ještě k tvým detektivkám. Proč sis vybrala jako vyšetřovatelku ženu?
Tara své pasáže vypráví v první osobě. Když to přeženu, tak Tara jsem já. Je drzá, často arogantní, dělá si legraci z policistů, z hlupáků, ze snobů. Nesnáší nespravedlnost a umí být ostrá. Zamrzla v čase a ve všech knížkách jí je něco přes třicet. Přece nebudu psát o stárnoucím protivném policistovi nebo nějakém seversky rozháraném alkoholikovi?
Čím je Tara výjimečná a jiná, než ostatní vyšetřovatelé?
Tara je prototypem detektivů z klasických hádanek, jaké se dřív psaly v Anglii. Hercule Poirot, slečna Marplová, Sherlock Holmes, inspektor Morse. Jsou geniální, protivní, nic si nenechají líbit a z ostatních dělají hlupáky. V dnešní době se píšou hlavně krimi romány založené na realitě, kde jsou policisté a detailně se popisuje, jak pracují. V porovnání s nimi je Tara jiná. Například není týmový hráč. Je výrazná a proč to nepřiznat, je to mrcha. Hodné holky jsou nudné.
Nedá mi to a musím se zeptat, protože já to tak mám. Když tě třeba někdo vytočí nebo něčím naštve, „pomstíš“ se mu tím, že z něj uděláš vraha nebo oběť?
Ne, to ne. Všechny postavy jsou vymyšlené. Postavy, jména, charakter, vzhled. Bojím se, že by se mi do příběhu cpaly jejich vzory, to by nefungovalo. Jednou mě ukecal kolega, že chce být novinář, ale pak se urazil. Jméno bych klidně použila, kdyby si někdo řekl.
Píšeš tak, že třeba sedneš a celý víkend datluješ do klávesnice, nebo máš nějakou rutinu, jako třeba hodinu denně?
Mám dvě malé děti, takže jsem ráda, že si najdu na psaní čas. Ideální stav je psát dopoledne třeba dvě hodiny a potom odpoledne nebo večer hodinu. Tři hodiny většinou stačí ke splnění denního limitu. Nejlepší jsou samozřejmě víkendy nebo prázdniny. Mám ráda absolutní ticho, ale my, lidé ze školství, jsme zvyklí na hodně bojové podmínky.
Ty si necháváš ke svým knihám vždy fotit speciální fotky na obálku. Jiní autoři to ale nedělají. Proč ty ano?
Edice a zelený kabátek je daný a já chtěla nějakým způsobem ovlivnit vzhled obálky. Ale aktuální knihu „Ukolébavka pro mou maličkou“ navrhli v Mobě a myslím, že obrázek je skvělý. Dosavadní obálky fotil Ladislav Pejchar, můj bývalý žák. Teď se živí focením a už nestíhá. A také nám došly modelky. Na obálce je například jeho sestra, bývalá přítelkyně nebo spolužačka z gymnázia.
Který z románů s Tarou máš nejraději? Existuje takový? Nebo tě bavilo psát všechny stejně? Já mám třeba z tvých knih nejraději Ticháčka.
Když chce někdo zkusit knihu ode mě a nezná je, také řeknu „Ticháčka“. Myslím, že je nejlepší po všech stránkách. Kvůli obsahu, pointě, stylu psaní. Je strašidelná, ale i dojemná. A hlavně netušíte, kam vás příběh zavede. Jako jediná má věnování. Dala jsem ji někomu, na kom mi hodně záleží. Já osobně se ráda vracím ke knize „Půlnoční vrah“. Je vtipná, zamotaná a myslím, že baví, i když člověk ví, jak dopadne. Když chce někdo něco holčičího, poradím „Autogram pro vraha“. Chlapi spíš ocení „Tři kroky od pekla“ nebo „Přichází čas pomsty“. Hodně si slibuji od té, která teprve vyjde. Jmenuje se „Údolí vlků“ a vyjde příští rok na podzim. Ta bude ve stylu „Ticháčka“.
Veru, moc děkuji za rozhovor a přeji tobě i tvým knížkám, aby si ještě našly spoustu čtenářů a bavily je tak, jako dosud. Nebo ještě více.
