Článek
Nesnáším objížďky
Patřím mezi osoby, které dvakrát otočíte dokola na známém náměstí a už ztrácí směr. Objížďky mimo naučenou trasu jsou moje noční můra. Tentokrát stála cesta k našim opravdu za to.
Za jedním jihočeským městem najíždím na rychlostní silnici. Zdá se, že opravy už jsou hotové a bude vše ok. Jenže… téměř na konci, kdy mám sjet směrem na Plzeň, jsou značky podivně přelepené. Na Plzeň oranžová šipka doprava, leč silnice, na kterou mám sjet, je posetá zábranami. Rovně je dálnice na Prahu. Tam jet nemůžu. Náhle mi přišlo, že mezi zábranami se objevila větší mezera. Vjedu tam, nikde nikdo, a pak překvapení. V místě, kde vjíždím na kruhový objezd - mříže přes celou cestu.
Naštěstí se dalo otočit a vrátit se. Jenže to znamenalo projet celou rychlostku a pokračovat až kus za město. Tam se teprve dalo otočit. A tak jsem to obrátila a zkusila to znovu.
Do mezery mezi zábranami jsem si znovu netroufla. A tak jsem hodila vražedný pohled na oranžovou značku, a jela dál. Po dálnici na Prahu. Možnost odbočení nikde. Až po mnoha kilometrech mi sjezd umožnil uhnout z dálnice. A hle. Oranžové značky. Směr Budějovice (tam jsem už fakt nechtěla) a Plzeň byly stejné. To mě opět zmátlo. Naštěstí byla na druhou stranu směrovka na Blatnou, přes kterou jedu. Oddechla jsem si a kodrcala se po polních cestách a vesnicích směr Blatná.
„Platím stojan dva.“ „Ale ten už je placený…“
V Blatné jsem zastavila na benzině, natankovala a objednávám si kávu. Paní se ptá, co všechno platím.
„To kafe a dvojku,“ hlásím.
„No, to asi ne. Ta je zaplacená. Buď stojan jedna nebo čtyři,“ vysvětluje zaskočená obsluha.
Já, neméně zaskočená, se otáčím ke stojanům a ujišťuji se, že opravdu stojím u dvojky. Na jedničce je natankováno za více než 5 000 Kč. To platit fakt nechci.
Vysvětluji, že opravdu stojím u dvojky a chci ji zaplatit. To však není možné.
Někdo jiný by asi v tu chvíli poděkoval a rychle ujel. Benzín byl přece zaplacený. Ovšem já se dožadovala platby. Nakonec se objevil sympaťák s provinilým výrazem ve tváři. Popletl si stojany. Musela jsem zaplatit jeho benzín a on mi pak rozdíl vrátil v hotovosti. Měla jsem samozřejmě peníze jen na kartě.
Díra jak po granátu
Vysmátá se vracím do auta. Doufám, že ten den už bylo komplikací dost a že už mám vybráno. Startuji s domněním, že za hodinku jsme s dětmi u našich.
Neuběhne ani 15 minut a projíždím jednou z vesnic. Na silnici je díra jako po granátu. A já - blondýna - si jí samozřejmě všimnu až na poslední chvíli. Strhávám volant stranou, ale pozdě. Díra, rána, drbnutí.
Byla jsem přesvědčená, že mám kolo v čudu nebo hnutou nápravu. Kupodivu auto nic nehlásilo a kolo se tvářilo, že se nic nestalo. Uff. Dojeli jsme v pořádku. Jen já si při té ráně málem překousla jazyk.
Zítra jedeme domů a já už teď přemýšlím, kdo mi doveze auto do Kaplice, když s dětmi pojedu vlakem.
