Plzeňské oslavy vzniku republiky – Velkolepé plány, organizace však pokulhávala

I nás nalákaly plány města Plzně k návštěvě. Soustředili jsme se zejména na návštěvu některých památek a budov, které nabízely někde komentované, jinde individuální prohlídky. Ty měly být buď zdarma, nebo za drobný poplatek – 28 Kč. Výška vstupného byla hezky symbolická – 28. říjen, vstup 28 Kč. Hezky vymyšleno, avšak většina z těch, co prodávala vstupenky, si stěžovala, že se to opravdu špatně násobí.

Prohlídky byly naplánovány na plno zajímavých míst. Jmenujme např. divadlo J.K. Tyla, Nové divadlo – Nová scéna, Velká synagoga, Stará synagoga, Plzeňská radnice, Měšťanská beseda a plno dalších. O budovy v Plzni jsem se hodně zajímala v době svých vysokoškolských studií, takže o nich vím dost. I tak jsem se ale těšila, že se dozvím něco nového a uvidím na vlastní oči místa, která jsem dosud znala jen z fotek. Jak to dopadlo?

Nutno podotknout, že na řadě míst byly puštěny na veřejnost dezinformace. Např v rádiu dle mojí babičky hlásili, že je vše otevřeno zdarma a celý den. Ve skutečnosti byla po celý den otevřena jen některá místa. Např. radnice nebo divadla měly prohlídky jen dopoledne, jiné památky odpoledne. Komentované prohlídky pak byly jen v některé hodiny. Další problém byl s tím, že dle rádia nebylo nutné vstupenky předem rezervovat. Už den před tím jsem však procházela stránky města Plzně, kde byly časy prohlídek i ceny rozepsány správně, a zjistila jsem, že mnohá místa mají prohlídky obsazené. Lidé totiž mohli využít předprodej. Díky tomu jsem svůj přesně nalinkovaný plán prohlídek musela úplně překopat. Přesto se návštěva Plzně vyplatila.

Naše první kroky mířily do divadla J.K. Tyla, které jsem vidět opravdu chtěla. Jako malá holka jsem jej často navštěvovala, a také jsem kdysi takovou prohlídku absolvovala. Proto jsem ji chtěla dopřát i dětem, a naší babi pak trochu té nostalgie z časů (ne)dávno minulých. Bohužel jsme zřejmě dorazili v nesprávný čas. Pokladna byla zavřená a nikde jsme nenašli žádnou možnost prodeje vstupenek. Jedna prohlídka již probíhala, venku pršelo a já řešila, zda čekat přes půl hodiny, zda otevřou pokladnu, nebo využít jinou možnost a prohlédnout si další památku. Naproti sice byla synagoga, jenže tam jsme s dětmi byli v loňském roce. A tak jsme zamířili na radnici.

Prohlídka radnice trvala přes hodinu a součástí byla nejen prohlídka všech důležitých místností, ale také návštěva pracovny primátora města a rozhovor s ním. Musím napsat, že je to muž velmi sympatický, a i když nejsem Plzeňák, byl rozhovor s ním velmi zajímavý. Děti však nejvíce zaujalo vyprávění o plzeňském městském znaku, včetně toho, kde se v něm vzal velbloud.

Plzeňský znak patří mezi nejsložitější, jaké města v České republice mají. Jeho odborný popis, tedy takový, aby byl případný kreslíř schopen jej pode toho vytvořit se vším všudy, včetně barev, je nejdelší vůbec. Ponechme však stranou anděla držícího štít i ostatní prvky ve znaku a zaměřme se na to nejzajímavější, což je právě velbloud. Jak k němu Plzeňané přišli?

Stalo se to na sklonku husitských válek. Plzeň v tu dobu prokázala, že je skutečnou baštou katolicismu a odolávala všem nájezdům. Přesto se husité rozhodli ji znovu dobýt. Vybrali si však tu nejnevhodnější dobu, a to těsně po žních. Plzeňané měli sklizeno a naskladněno, navíc o husitech věděli dopředu. Stihli tak schovat za hradby nejen veškeré zásoby, ale i lidi a důležitý majetek. Husité před hradbami neměli co jíst a nic vhodného nenašli ani v okolí. Místo, aby vyhladověli obléhanou Plzeň, sami hladověli. Plzeňané to sice neměli za potřebí, přesto se rozhodli pro odvážný krok. Otevřeli bránu města a napadli husity. Útok se zdařil a jako bonus se jim podařilo husitům ukořistit i podivné zvíře, jaké dosud neviděli. By to již zmíněný velbloud. Husité si ho nejspíš dotáhli jako kořist odněkud z Polska, ale kde se vzal tam, to už nikdo neví.

Plzeňané sice měli velblouda, ale nevěděli, co s ním. Co žere? Jak se o něj starat? A tak ho postoupili dále, jako dar spřízněnému městu Norimberku. Tam stopa plzeňského velblouda končí, ale ve znaku města zůstal hrdě dodnes, jako poslední tečka za boji s husity.

Po prohlídce radnice jsme dumali, kam dál. Lákala mě Měšťanská beseda a katedrála sv. Bartoloměje. Na věž jsem jít nechtěla, tam jsme byli s dětmi také v loňském roce, ale alespoň se nadechnout posvátné atmosféry chrámu, to jsem nám dopřát mohla. Naše babi se navíc přiznala, že v něm nikdy nebyla. Prohlídka byla individuální a zdarma, takže – proč ne? Mimochodem, sv. Bartoloměj má nejvyšší věž v republice. Ovšem jen jednu. Ta druhá byla nedostavěna a uzavřena, proto má dnes poněkud atypický tvar.

V Měšťanské besedě se však ukázalo, že předprodej opravdu fungoval. Všechny prohlídky už byly vyprodány. To mě mrzelo, stejně jako divadlo, kam nemělo smysl se vracet, protože byly jen tři prohlídky v 10:00, 11:00 a 12:00 a to už jsme nestíhali. Co tedy dál, když do odjezdu vlaku zbývala více než hodina?

Po cestě jsme měli ještě Západočeské muzeum, a tak bylo rozhodnuto. V něm byly stálé expozice za 28 Kč na osobu. Pouze výstava fotografií Jana Saudka byla za plnou cenu. Tu jsem ale s dětmi vynechala. Koupila jsem vstupenky na všechny tři stálé expozice – Umělecké řemeslo, Pohledy do minulosti i Malé a velké bytosti Ordovického moře. Tedy trilobity. Nejspíš jsem to trochu neodhadla, protože jsme stihli jen archeologii, umělecké řemeslo a trochu hekticky i trilobity, kteří zaujali hlavně synka. Mám však tip na další výlet, až se zase vypravíme do západních Čech za rodinou. Rozhodně si to zopakujeme a tentokrát v klidu.

I když mě některé nepodařené prohlídky trochu rozladily, myslím, že příležitost vidět zajímavá místa, to byla opravdu velká. A nemít s sebou děti a starou babičku, nejspíš bych zamířila ještě i na plzeňský hřbitov, který je rovněž velmi zajímavý a také na něm byly komentované prohlídky. Už jsem tam sice kdysi byla, ovšem bez toho odborného slova, což je škoda. Tak snad někdy příště…