Článek
Že dovolená nemusí vždycky dopadnou tak, jak si plánujeme, dokazuje vyprávění jedné mé kamarádky. A protože to je příběh, který mě opravdu pobavil, rozhodla jsem se jej s jejím dovolením sdílet a převyprávět jejími slovy. :)
Dovolená na draka
S kamarádkou Lenkou jsme plánovaly společnou dovolenou již dlouho. Vysnily jsme si pobyt u moře v Itálii. Naši partneři na cestování moc nebyli. Dohodli jsme se tedy, že nám koupí pobyt u moře k Vánocům. Ani naši partneři netušili, že v době, kdy budeme s Lenkou do Itálie odjíždět, už nebudeme spolu.
Vše začalo hned po příjezdu do našeho letoviska. Delegátka nás všechny posadila na recepci, kde byl – naštěstí – i bar. Mohly jsme se tak občerstvit, než na nás přijde řada a dostaneme klíč a informace k odchodu na pokoj. Těšily jsme se na pohodlný pokoj v luxusním hotelu, který jsme si pamatovaly z propagačních materiálů.
Na recepci jsme strávily dobré dvě hodiny. Vypily jsme za tu dobu několik drinků, a nakonec jsme tam zůstaly poslední. Když už jsme se začínaly bát, že na nás delegátka zapomněla, objevila se s omluvným výrazem ve tváři.
„Došlo k problému,“ zahájila svou řeč poté, co se nám omluvila za čekání. „Váš pokoj je obsazený. Hosté z minulého týdne se rozhodli, že si pobyt prodlouží. Tím pádem se stalo, že pro vás nemáme pokoj volný.“
„To snad ne!“ vykřikly jsme s Lenkou jednohlasně. „Tak snad nám dáte nějaký náhradní pokoj, ne?“ Dodala jsem, už dost vytočená.
„To jsme měli v úmyslu. Jenže tady na hotelu bohužel žádné volné pokoje momentálně nejsou. Zařídila jsem pro vás ale náhradní ubytování v sousedním hotelu. Odvedu vás tam,“ vysvětlovala delegátka.
Druhý hotel byl úplně mimo náš areál. Šly jsme dobrých patnáct minut, než jsme se dostaly k menšímu hotýlku, jež byl viditelně o třídu horší než ten původní. Byly jsme však už tak utahané, že jsme chtěly jen sprchu a postel.
Pokoj na tom nebyl o nic lépe. Úzká nudle s malým okýnkem a balkonovými dveřmi. Na balkon se vešel buď sušák na prádlo, nebo my dvě na malé židličky. Vybavení jako z doby socialismu, ale bylo kde složit hlavu. Říkaly jsme si, vždyť je to fuk. Budeme tady jen spát. Celé dny se budeme přeci válet na pláži.
První den jsme si opravdu užívaly. Strávily jsme ho sluněním, koupáním v moři, mlsáním zmrzliny a popíjením drinků v plážovém baru. Jenže druhý den se nebe zatáhlo a lilo jako z konve. My jsme ho strávily na hotelovém pokoji a vycházely jen, když bylo třeba jít na jídlo. To jsme samozřejmě měly zajištěné v restauraci původního hotelu, což znamenalo třikrát denně jít tam a zpět zmíněných patnáct minut do vedlejšího areálu. Bez deštníku. Na konci druhého dne už jsme měly skoro všechno oblečení promočené a sušily jsme ho na malém sušáku, který jsme nacpaly mezi zeď a postel do našeho pokoje. Na balkon samozřejmě pršelo, tam by nám nic neuschlo.
Prší, prší, jen se leje
Jenže ono pršelo pořád a nevypadalo to, že by mělo přestat. Celé dny jsme seděly na tom mrňavém pokoji, povídaly si a kouřily. Prádlo na sušáku schlo špatně, protože bylo vlhko a nám opravdu došlo veškeré oblečení.
Další den jsme se s Lenkou rozhodly, že naši dovolenou vzdáme. Opravdu to vypadalo, že se nám naši bývalí pomstili, i když neměli ani tušení, jak si svou vysněnou Itálii „užíváme“. Vypravily jsme se tedy ve vlhkém oblečení za delegátkou. Měly jsme totiž pobyt zaplacený na 14 dní a vydržet v tomto počasí celou dobu se zdálo šílené. Navíc předpověď počasí sluníčko vůbec nehlásila.
Autobus do Čech žádný nejel. Sjednala nám tedy návrat letecky. Musely jsme se dopravit vlakem do Říma a tam ještě na letiště. Cesta zpět takto narychlo nás stála skoro tolik, kolik naši bývalí partneři zaplatili za celý náš zájezd. Ale v tu chvíli nám to bylo jedno. Daly bychom cokoliv, abychom byly doma, v teple a suchu.
Paradoxem všeho bylo, že po příjezdu do Čech nás uvítalo slunce a teploty nad 25 °C. Zatímco my jsme v Itálii mokly a mrzly, v Čechách panovaly tropy. Další dovolenou si obě asi raději odpustíme.
