Rozhovor: S Alešem Pitzmosem o zakládání nakladatelství Nemeton a psaní knih

Nejnovější přírůstek, Místa, co si pamatují, vyšel příznačně 31.10. O čem jsou? A proč si Aleš založil vlastní nakladatelství? To jsme spolu probrali v rozhovoru.

V případě „Míst, co si pamatují“ se jedná o sborník historicko-hororových povídek, lokalizovaný do Anglie konce 14. století. První dvě povídky (Mrtvé zahrady a Ostrov) vznikly již před sedmnácti lety, tenhle rok jsem se k tematice vrátil a připsal další dvě (Rašeliniště a Vlčí jámu). Jejich hlavním hrdinou je baron William de Hornet, který se nejprve střetává s nadpřirozenem víceméně náhodně, posléze je ale zverbován anglickým králem Richardem II. a v rámci jeho boje proti silám temnot je vysílán na ty nejnepravděpodobnější mise: například do vesnice Wilmslow poblíž rašeliniště Lindow Moss, kterou prý obcházejí nemrtví, anebo do Woolpitu, kde se snaží odhalit identitu tajemných zelených dětí, zjevivších se u jedné z jam na chytání vlků. Čelí tam však i zdivočelé vlčí smečce a zlu, přicházejícímu z Jiného světa. Jen doplním, že v případě zelených dětí z Woolpitu se jedná o skutečnou historickou záhadu, kterou jsem se rozhodl literárně zpracovat.

Od roku 2008, co se věnuji psaní knih poloprofesionálně, jsem nasbíral řadu zkušeností s českými nakladateli, které byly málokdy pozitivní – neférovým jednáním počínaje a nezasíláním vyúčtování autorských honorářů konče. Kvůli tomu jsem se rozhodl vzít věci do svých rukou a založit vlastní nakladatelství, v němž by se mým titulům dostalo zasloužené péče. Dalším důvodem pro vznik Nemetonu je má žánrová promiskuita: nespecializuji se totiž na jeden žánr, ale mám jich v repertoáru víc, což ovšem klasickým nakladatelstvím moc nevoní. Musel jsem jich pak mít vícero, případně dělat „nakladatelské kolečko“, abych rukopis udal, což je vždy značně úmorné. Založením vlastního nakladatelství jsem tenhle problém eliminoval.

V podstatě se toho moc nezměnilo. Coby autor jsem zvyklý knihy dopilovávat do maxima, protože mám tu zkušenost, že mnohdy ani redakční úprava neprobíhá, alespoň ne v tom smyslu, že by se na textu ze strany nakladatelství nějak výrazně pracovalo. Je tedy na mě jako na autorovi, abych odvedl stoprocentní výkon, nemůžu se spoléhat, že rukopis někdo uhladí za mě. V českých luzích a hájích si bohužel většinou musí udělat autor propagaci sám, takže v tomhle se taky nic nezměnilo. Autorské korektury jsem taky zvyklý dělat, a co se týče administrativy, tak tam mám bohaté zkušenosti ze svého zaměstnání a třeba udělat takové daňové přiznání a podobně pro mě rozhodně není problém. Jedinou změnou bylo de facto jen to, že jsem si musel za pochodu nastudovat pravidla sazby a typografie a různé pojmy, které šly předtím mimo mě, jako vakát, paginace apod. Nově jsem se také učil pracovat i se speciálním programem na sazbu knih. V případě e-booku ji stačí v pohodě udělat ve Wordu, ale jelikož se příští rok chystám i na knihu tištěnou, je to nutnost. Ale baví mě to.

Ono to má spojitost s tím, jak jsem se vlastně k mým pseudonymům dostal. Nebyla to totiž moje volba, ale požadavek vydavatelů, když mi vyšla první (Démoni pralesa, dobrodružný), potažmo druhá (Znamení rodu, historický román) kniha. Já byl rád, že se mé tituly objeví na pultech knihkupectví, tak jsem na něj tenkrát kývl. Pro dobrodružné thrillery vznikl pseudonym Alec Palmer a pro historické romány Aleš Pospíchal. Stále jsem v sobě měl ale touhu publikovat pod vlastní jménem a zároveň mi vadilo, že vlastně sedím na dvou seslích současně, že si málokterý čtenář spojí mé dobrodružné thrillery s mými historickými romány a naopak. V roce 2015 byla tedy publikována první kniha pod mým vlastním jménem (za což vděčím Brokilonu), space opera Světlo pulsaru. Postupně přibyly další knihy, a i nové vydání obou historických románů (Znamení rodu a Temnota rodu) jsem v Nemetonu vydal již pod vlastním jménem. Zůstal mi jen Alec Palmer, kterého se ne a ne zbavit… (smích). A zda jsem měl z tohoto kroku strach? Ne, neměl. Právě naopak, chtěl jsem jím sjednotit svou dosavadní tvorbu, propagovat se jako spisovatel Aleš Pitzmos, ne jako Alec Palmer nebo Aleš Pospíchal. Neříkám, že začátky nebyly krušné a divoké, ale v současnosti si myslím, že se záměr zdařil, Pospíchala jsem se již zbavil a myslím, že Pitzmos=Palmer je už mezi čtenáři zdárně zafixovaný a zavedený.

Nemeton původně vznikl, aby se stal bezpečným přístavem či svatyní pro mé knihy. Krátce poté jsem ale své záměry změnil a koncem minulého roku jsem oznámil, že přijímám rukopisy – to kvůli tomu, že chci Nemeton dál rozvíjet, nechci s ním ustrnout na jednom bodě. Hlavním těžištěm nakladatelství budou sice nadále mé knihy, to nezastírám, přesto myslím, že bych za stávajících okolností (tedy kdy krom podnikání makám na klasický pracovní úvazek) zvládl vydat 3-4 knihy jiných autorů ročně. Bohužel, těch nabídek rukopisů zatím moc nedorazilo (je ale pravda, že jsem to nijak zvlášť neanoncoval…), tenhle rok žádná. Mně to ale žíly netrhá. Jednak jsem se předběžně dohodl s jedním kamarádem ze Slovenska na vydání jeho sci-fi novely (zatím ale rukopis nemám, autor na něm stále pracuje, tak doufám, že i dopracuje…), a jednak se můžu ve větší míře věnovat vlastním projektům. A že jich je hafo…

Musím zmínit dvě. Jedním je Malta, což je klenot Středomoří. Já jsem všeobecně hodně orientovaný na historii a památky, zejména na ty prehistorické, a pokud jsou megalitické, tak ještě lépe. No a na Maltě o památky na každém kroku doslova zakopáváte, navíc se tam nacházejí četné rozvaliny megalitických chrámů jako Mnajdra, Hagar Qim, Tarxien či Ggantija na sousedním ostrově Gozo. Druhým místem, co mi učarovalo, je pak Anglie. Je to má láska už od dětských let. Tehdy byla mým nejoblíbenějším čtivem série dětských dobrodružných knih Správná pětka od anglické autorky Enid Blyton a já si tamní reálie prostě zamiloval. Příští rok se tedy chystám na výšlap po Dartmooru, kde se (byť to není v knize explicitně zmíněno) odehrává díl Pětka na vandru, a za dva roky chci navštívit Corfe Castle v Dorsetu, jímž byl inspirovaný Kirrinský hrad, a Lulworth Cove, která byla zase předobrazem Kirrinské zátoky, tedy místa, kde se odehrávala četná dobrodružství Správné pětky.

Navštívil jsem už mnoho míst, spojených s paranormálními jevy anebo se záhadami, ať už v zahraničí anebo u nás. A to i ta, která mají být prodchnuta negativní či pozitivní energií. Mezi ta první jmenovaná se řadí například Předsíň Býčí skály, mezi ta druhá středočeská Budeč anebo nedostavěný gotický chrám v Panenském Týnci kousek od Loun. A ani ťuk, nijak na mě nepůsobila. Asi nejsem dost senzitivní. Anebo za to, že tam nic necítím, může fakt, že jsem spíše skeptik a na podobné energie nevěřím. Před dvěma lety jsem se byl podívat i na jednom z nejstrašidelnějších míst v Česku, na hřbitově v Noutonicích. Mají se tam zjevovat různé přízraky a objevovat světélkující mlha. Nu, já jsem místo toho zažil slunné počasí a hřbitov byl více než poklidný. Přesto netvrdím, že bych žádný zážitek s paranormálními jevy neměl, nepřihodil se mi však na žádném z profláklých míst, ale během podzimní túry na obyčejné polní cestě. Náhle se proti mně ze zatáčky vynořil člověk, oblečený v černém. Šel mi v ústrety asi půl minuty a pak zmizel mezi stromy, oddělujícími cestu od pole. Zajímavé bylo, že když jsem se tam ocitl, nikde jsem ho neviděl. A to se to pole táhlo do dáli! Jako by se prostě vypařil. Dodnes si nedovedu vysvětlit, co se tenkrát stalo. Hrála si se mnou snad má představivost, zjitřená atmosférou sychravého listopadového dne a halucinogenním rytmem chůze? Anebo jsem snad viděl nějaký přízrak? Či stvoření z jiné dimenze, které se tu na chvíli vynořilo a pak v ní zase zmizelo. Kdo ví…

Rozhodně k Záři supernovy, druhému dílu mé série space oper Vesmírná asociace. Během jejího psaní jsem asi prodělal ten největší tvůrčí výtrysk v životě. Nápad napsat pokračování série přišel zcela spontánně a já si pamatuju, jak jsem ponořený ve svém vlastním světě a zahlcený myšlenkami jezdil půldruhé hodiny bezcílně po Lidlu s prázdným nákupním vozíkem… (smích). Ale vymyslel jsem za tu dobu celý děj románu, takže cíl byl splněn. Pak už to šlo ráz na ráz. Měl jsem zrovna týdenní dovolenou, takže jsem ji využil k tvorbě a psal jsem od rána do pozdního večera. Jeden den padlo dokonce nějakých padesát normostran, což je můj dosavadní rekord. Nu a první verze rukopisu byla nakonec napsaná za pouhých deset dní. Už bych si to ale nikdy nechtěl zopakovat, protože to byl děsný duševní záhul… Záře supernovy se nakonec setkala se čtenářským úspěchem, byla nominována na dvě žánrové ceny (na cenu Akademie science fiction, fantasy a hororu za rok 2016 a na cenu Aeronautilus) a já v ní dodnes rád listuju. To kvůli jisté sentimentalitě, protože jsem do ní vložil i část sebe. Psal jsem ji totiž v době, kdy jsem byl nešťastně zamilovaný. Možná i tomu vděčím za mé tehdejší zběsilé tvůrčí tempo a za úplné ponoření do příběhu…

Před nedávnem jsem měl stream s bloggerkou Wendy Šimotovou, v němž se mě ptala na něco podobného a zmínila, že třeba kolegyně autorka Petra Klabouchová objíždí různé akce, knihovny a tak. Já nic podobného neplánuju, protože… Zaprvé, zatímco Petra stráví čas na cestách a na festivalech, já napíšu další román – to je to, o co mi jde, o samotný akt psaní, ne o vystavování se. A za druhé mi přijde zbytečné objíždět knihovny – ze zkušeností vím, že tam přijde jen pár lidí, rekrutujících se většinou ze známých autora či z knihovnic a jejich příbuzných. Jediný efekt je tedy v tom, že to na fotce umístěné na sítích vypadá dobře (zvlášť pokud se to zabere tak, aby se zdálo, že je tam plno). Tím nechci říct, že bych se se čtenáři nerad viděl (v budoucnu určitě naplánuju nějaký křest), ale v téhle chvíli to prostě není na pořadu dne.

Díky Nemetonu si v současnosti tak trochu plním spisovatelské sny a řeším dávné resty, což bych za situace, kdy bych publikoval u jiných nakladatelů, dělat nemohl. Má série historických románů Christopher de Glenville (romány Znamení rodu a Temnota rodu) byla původně plánovaná jako trilogie, nakonec vznikly ale jen dva díly. Třetí už jsem nenapsal kvůli problémům s tehdejším nakladatelem, námět mi však ležel v šuplíku. Díky Nemetonu a tomu, že čtenáři mají o mé historické romány i nadále zájem, jsem se nakonec odhodlal dopsat i závěrečný třetí díl, nazvaný Prokletí rodu. Odehrávat se bude z větší části ve Skotsku a Christopherovi de Glenvillovi budou v novém dobrodružství asistovat i známé historické postavy, například teprve desetiletý William Wallace, pozdější Statečné srdce, anebo filozof, učenec a alchymista Roger Bacon. Samozřejmě ale půjde i o tajemno. Důležitou roli bude hrát slavný Kámen osudu, Scone of Stone. A když už budu ve Skotsku a na tamní Vysočině, zapojím do hry i legendu o příšeře z jezera Loch Ness, s níž se poprvé setkal již v 7. století našeho letopočtu irský mnich svatý Kolumbán. Příšera se dokonce v knize i objeví, byť v jiné podobě, než by čtenáři čekali. A taky dojde na některá tajemství templářského řádu, například na idol známý jako Bafomet. Poslední věcí, kterou mohu v Prokletí rodu slíbit, bude závěrečná epická bitva na březích jezera Loch Ness, jíž se zúčastní posádka místního hradu Urquahart (posílená o Christophera de Glenvilla a jeho druhy), Skotové a templářští rytíři. V současnosti pročítám podklady a dolaďuji děj, na psaní se vrhnu počátkem příštího roku a když vše půjde dobře, vypustím knihu jako e-book na příští Vánoce.

Aleši, já ti moc přeji, aby se všechny tvé plány a přání zdárně plnily a budu se těšit na další knižní počiny.

Mimochodem Místa, co si pamatují, právě dočítám a jsem nadšená. Brzy se můžete těšit na recenzi.