Článek
Blechy a agenti 007
Abychom se v Zásilkovně neutopili pod zásobou balíků a každý nehledali půl hodiny, snažíme si najít určitý systém. Na balíky vždy píšeme poslední tři čísla z trasovacího kódu. Podle pozice v regálu a tohoto čísla pak balík rychle najdeme. Většinou…
Trojčíslí samo o sobě není nijak zajímavé. Pokud ovšem nevyjde číslo 007. To mi okamžitě připomene Jamese Bonda a já si vždycky říkám, kdo bude tím agentem 007 tentokrát. A netrpělivě čekám, kdo dorazí. Samozřejmě že to při předávání balíčku zmíním, aby se zasmál i dotyčný.
Ještě lepší jsou však hesla, která musí zákazník ukázat nebo přečíst, abych si v počítači příslušný balík vyhledala. To byste netušili, kolika lidem dělá problém přečíst písmenko Q. Někteří vypadají, že ho snad neviděli ani v první třídě na základní škole. Obvykle říkají: „A tohle je asi Q…“ a ukazují mi displej mobilu. To bych ještě pochopila, protože občas mají nastavené opravdu malé písmo a každý ty blechy zkrátka nepřečte. Jenže jednou mi přišel mladík – stoprocentně Čech. Měl problém přečíst i R a K, ale nejvíce mě dostal, když na mě otočil displej s posledním písmenkem s větou: „Tohle teda fakt nevím, co je. To jsem nikdy neviděl!“ A bylo to slavné písmenko Q. Občas si opravdu říkám, jestli ti lidé vychodili alespoň základní školu, nebo neudělali ani první třídu.
Zaklínadla a nadávky
Některá hesla jsou vyloženě nesmyslná, což je samozřejmě účel. Je to unikátní kód k ověření správnosti majitele. Někdy se však se zákazníky smějeme, protože když mi heslo přečtou, zní to, jako by se mě snažili začarovat nebo mi nadávali. Občas se také podaří kód, který je opravdu zajímavý. V hlavně mi utkvělo heslo TRK28, PRD19 a nejlepší byl SEX69.
Ten balíček bzučí!
Jednou nám přišel balíček, který zpočátku nevypadal nijak podezřele. Jenže po chvíli se mi zdálo, že v regálech něco bzučí. A tak jsme pátrali, poslouchali a hledali. A hle. Jeden maličký balíček bzučel čím dál více. Že se poštou posílají i včely, to už jsem slyšela. Jenže Zásilkovna živé tvory nepřepravuje. Navíc jsme nevěděli, jestli včely, které měly být uspané a očividně už se proudily, nebudou chtít ven a balíčkem se neprokoušou. Měly v něm navíc udělané dírky. A tak jsme volali, zjišťovali informace, a nakonec dostali pokyn balíček co nejdříve odeslat zpět – pokud si pro něj zákazník dříve nepřijde. Nepřišel. A tak se ty chudinky projeli zase zpět k původnímu majiteli.
O pár týdnů později do krámu vběhl chlapík s papírovou bedýnkou. Otevřenou. Že prý nese zásilku pro kolegyni z vedlejšího krámu a ona tam není. Má to nechat u nás, že si pro to paní za chvíli přijde. Já zrovna nestíhala, tak jsem bedýnku popadla a hodila na zem. Až po chvilce jsem si všimla, že sáčky v ní se nějak hýbou. Aby ne! Byla to totiž zásilka vedle do rybárny s červy a žížalami. No, ráda jsem nebyla a kolegyni od vedle vyhlížela jako na trní. Co kdyby ty potvory vylezly. Ještě abych je lovila mezi našimi balíky.
Ježíš, to jste vy?
Většinu zákazníků už za ten půlrok dobře znám. Však se u nás točí téměř jedni a ti samí. Často si pro balíky jezdí i jeden pán, který má elektrokoloběžku a na hlavě nosí vždy helmu. V zimě pod ní má ještě čepici, která mu zakrývá půl obličeje. Nedávno však přišel bez helmy a bez čepice. Já ho pozdravila s tím, že tohoto pána ještě neznám. Bylo mi divné, že vtipkuje, jak už je tady zase. Vždy jsem mu ještě nikdy žádný balík nevydávala. A hle! Když jsem našla balík, došlo mi, kdo to je. Svojí větou „Ježíš, to jste vy? Já vás bez toho blembáku nepoznala!“ jsem ho očividně pobavila. Druhý den přišel zase. A hlásil už od dveří: „Dneska mám blembák, abyste mě poznala!“