Vltavice - Minulost se noří z Lipna. Na stránkách knihy i ve skutečnosti

Jak už název vypovídá, kniha se vztahuje především k zaniklé vsi zalité Lipnem, k Vltavici. Autor zde sleduje několik časových linií, které nám odhalují nejen osudy některých obyvatel vsi, ale také dávnou tragédii, která se tady kdysi odehrála. Nezkoumala jsem, na kolik je příběh věrný minulosti, či zda tyto postavy skutečně žily. Jako literární příběh však funguje výborně. Autor nás zavádí do současné doby v Českých Budějovicích, kde žije Ema. Ta si koupila nový dům v Havlíčkově kolonii, a žije v něm se svými dvěma dospělými dcerami a jedním zeťem. Nese si v sobě příběh Vltavice a jejích obyvatel, který kdysi vyprávěla jediná Němka z Vltavice, jež nemusela při odsunu opustit Čechy. Díky tomu se dozvídáme nejen příběh Lízy Kindermannové, ale také ostatních obyvatel. V další linii pak autor sleduje příběh Dora, chlapce, který se narodil ve Vltavici na počátku 20. století a neměl právě hezký osud. Díky svému postižení byl odmítán okolím, a trávil život zavřený za mřížemi malé komůrky. Měl však zvláštní dar, dokázal vidět do budoucnosti. A právě ta se teď stává skutečností. Nejen díky vyprávění Lízy Kindermanové, ale také díky dopisu ukrytému v láhvi, v bezpečné schránce pod hladinou Lipna

Kniha Vltavice vyšla na konci letošního léta. V době, kdy země trpí suchem, a hladiny řek i přehrad klesají více, než kdy v minulosti. Také Lipno odhaluje svou minulost, kterou v polovině 20. století zalila voda. V knize Vltavice se jeden z hrdinů potápí pod hladinu, aby vylovil sochu Jana Nepomuckého a dostal ji zpět na svět. Velkou zajímavostí je, že Vltavice jakoby přijala Štifterovu výzvu, vydává svou minulost i v realitě. Jistě vám neunikly články o tom, jak se na břehu Lipna objevily náhrobky z bývalého vltavického hřbitova. To je tak neskutečné, až z toho mrazí.

Vraťme se ale zpět k románu… Knihy Jana Štiftera se nečtou právě lehce. Odhalují totiž minulost až na dřeň, a když si člověk uvědomí, že jsou to skutečné osudy lidí, kteří kdysi žili, je z toho chvíli smutno a chvíli z toho běhá mráz po těle. A i když autor může přidat velkou míru své fantazie, vždycky si musíme uvědomit, že takoví lidé kdysi skutečně žili. O to víc je jeho svědectví děsivější a v mnohém také smutnější.

Dalším důvodem, proč se Štifterovy romány nečtou právě lehce, je jeho literární jazyk. Je totiž dokonale vybroušený, a tak nemusí sednout úplně každému. Nad jeho větami se budete pozastavovat, přemýšlet nad nimi, a uvažovat nad tím, co se kdysi skutečně. A zároveň si budete užívat krásu českého jazyka, kterou tento autor umí dokonale uchopit a vykreslit. Zkrátka jeho knihy se nedají číst rychle. Ty si musíte užít. A Vltavice není výjimkou.

Mně se tato kniha líbila mnohem víc, než předchozí dva romány, a to už je co říct. Protože Štifterovy knihy jsou opravdu skvost, a já si je vždycky užívám do poslední věty, slova, tečky. Vltavice mě zaujala především proto, že odhaluje minulost vesnice, kterou už dnes nemůžeme vidět. Hodně mě zajímají dějiny vsí i lidí, které leží pod hladinou přehrad. Nejen Lipna. Proto jsem ráda, že jsem mohla Vltavici číst, a že ji vůbec autor sepsal.

Nad touto knihou budete přemýšlet a uvažovat ještě dlouho po přečtení. Je pro všechny, kdo chtějí poznat osudy jedné ze vsí zalité vodou, ale i pro ty, co chtějí číst silný a drsný příběh prolínající se celým dvacátým stoletím až do dnešních dnů.

V knize najdete i tematické ilustrace Jaromíra 99, které k příběhu perfektně sednou a dokreslí jeho pochmurnost.

Hodnocení: 90 %

Knihu Vltavice vydalo nakladatelství Vyšehrad.

Zdroje:

https://www.ivysehrad.cz/tituly/101802741/vltavice/

https://ceskokrumlovsky.denik.cz/zpravy-region/nahrobky-ze-zatopene-dolni-vltavice-se-presunou-zrejme-na-hrbitov-v-cerne/