Článek
Niccolò Paganini se narodil 27. října 1782 v italském městě Janov jako jeden ze šesti potomků dělníka a zpěvačky. Jeho otec měl k hudbě blízko a když dal synovi do rukou housle, ihned rozpoznal mimořádný talent. Jeho rodiče byli přísní a malý Paganini musel cvičit alespoň sedm hodin denně. Když odmítal, nedostal najíst.
V roce 1791, když bylo Paganinimu devět let, odehrál své první veřejné vystoupení v janovském Velkém divadle. Už tenkrát byli diváci jeho hrou uchváceni a žasli nad naprosto výjimečným interpretačním uměním. Něco takového bylo do té doby nevídané a davy posluchačů popisovaly jeho vystoupení jako nadpozemská.
Genialitu mladého houslisty podtrhoval uhrančivě démonický vzhled a podmanivé kouzlo, jež z něj vyzařovalo. Byl to atraktivní muž štíhlé postavy s ostře řezanými rysy v obličeji a ohnivýma očima.
Trpěl vzácným Marfanovým syndromem, který způsobuje ,,pavoučí" vzezření, kdy má postižený abnormálně dlouhé končetiny a tenké protažené prsty na rukou. Historici se domnívají, že právě proto nedokázal nikdo celých padesát let po Paganiniho smrti jeho vlastní skladby zahrát.
Niccolò Paganini (namaloval Andrea Cefaly)
Zástupy fanynek a slavné milenky
Byl miláčkem davů, zejména však žen. Zástupy obdivovatelek měl i kvůli priapismu, což je nemoc způsobující samovolnou erekci, která může trvat i několik hodin nebo dnů, takže ve finále jde o velmi nepříjemnou záležitost. O virtuosovi tehdy kolovaly zvěsti, že je dokonalý milenec, který žádnou ženu nikdy nezklame. Jednou z jeho milenek byla i kněžna Élisa Bonaparte, mladší sestra císaře Napoleona.
Excelentní umělec na pódiu pobíhal, házel dlouhými vlasy a choval se jako smyslů zbavený. Jeho koncerty byly zkrátka jedno velké show. Hrál své fantazie, jejichž tóny unášely posluchače, až ženy omdlévaly. Panují názory historiků, že Paganini, ať už vědomě nebo nevědomě, diváky hypnotizoval kouzlem své hry. V Evropě byl nesmírně populární a díky své originalitě vydělával velké peníze, které ovšem většinou okamžitě prohýřil s krásnými ženami nebo je utopil v hazardu. Když pak byl zcela na mizině, nejednou dokonce prohrál v kartách i své housle.
Říká se, že děti, blázni a filozofové mluví pravdu. Proto se děti bijí, blázni zavírají a filozofové nechápou.
Jedna z legend praví, že dokázal odehrát brilantní koncert i poté, co mu na houslích praskly tři ze čtyř strun. Podle jedné verze šlo o sabotáž od závistivé konkurence, podle druhé si struny nařízl sám Paganini, aby před obecenstvem ukázal své geniální dovednosti. Dokonce panovaly zvěsti, že struny, z kterých vycházejí tak neuvěřitelné tóny, nejsou obyčejné struny, ale jsou to střeva, které mu dobrovolně darovala jedna z jeho milenek. Této historce se v době jeho největší slávy skutečně věřilo. Helena Petrovna Blavatská, jež byla jednou z největších ruských spisovatelek, o tom napsala povídku Očarované housle.
I když se Paganini nikdy neoženil, potomka se dočkal. Z krátkodobého románku se zpěvačkou Antonií Bianchi se mu v roce 1825 narodil syn Achille. Matka je záhy opustila, ale syn ho provázel až do konce jeho dní.
Bohémský život si nakonec vybral svou krutou daň a Paganini onemocněl zákeřnou syfilidou. Ta se tehdy léčila rtutí, která sice chorobu částečně zpomalila, ale způsobovala řadu závažných vedlejších účinků. Ke konci života trpěl Paganini též onemocněním hrtanu, takže nemohl téměř mluvit. Zemřel 27. května 1840 ve francouzské Nice, kde byl paradoxně na ozdravném pobytu.
Paganiniho hrobka v Parmě
Odmítl faráře a církev ho zatratila
Spolu s jeho smrtí ovšem nezemřela jeho ,,pekelná" pověst. Ta přežívala dál a narostla do takových rozměrů, že ho představitelé italské církve nejenže odmítli pohřbít v jeho rodném Janově, ale dokonce zakázali převézt rakev s tělem nebožtíka na italskou půdu. Nepomohl mu ani fakt, že pár dní před svou smrtí odmítl faráře, kterého poslal nicejský biskup, aby mu vykonal poslední pomazání. Prý to bylo proto, že si slavný houslista myslel, že ještě nenadešla jeho poslední hodinka, ale pro církev to bylo jasné znamení, že je spolčen se samotným ďáblem.
Až po čtyřech letech se na přímluvu samotného papeže podařilo ostatky do Janova dopravit, ale řádného pohřbu se virtuos dočkal až 36 let po své smrti. Teprve v roce 1876 byl Paganini rehabilitován jako křesťan. Byl prohlášen za věrného syna církve a uložen na hřbitově v Parmě. Jeho mauzoleum z bílého mramoru bylo dokončeno v roce 1896.
https://operaplus.cz/niccolo-paganini-240-vyroci-dabelskeho-houslisty-hazardera-a-zaletnika/
https://www.casopisharmonie.cz/serialy/skladatel-mesice-niccolo-paganini/
https://dvojka.rozhlas.cz/niccolo-paganini-genialni-interpret-kolem-ktereho-bylo-mnoho-mytu-a-fam-8853789
https://www.seniortip.cz/?module=article&id_article=6212
