Článek
Závod se proměnil v boj o přežití
Nekonečné písečné duny, žár, který spaluje kůži, a naprostá beznaděj. Italský maratonec Mauro Prosperi zažil během závodu Marathon des Sables v roce 1994 noční můru, která nemá v historii sportu obdoby. Zastihla ho písečná bouře, v níž se ztratil. Následujících 10 dní bojoval o holý život způsobem, který zní jako scénář z hororu. Přežil jen díky neuvěřitelné vůli a drastickým opatřením.
Vše začalo jako dobrodružství. Zkušený šestatřicetiletý policista a běžec, se přihlásil do proslulého „Závodu pískem“ v marocké poušti. Čtvrtý den závodu, během etapy dlouhé 80 kilometrů, se obloha nečekaně zatáhla a zvedla se monstrózní písečná bouře. Viditelnost klesla na nulu.
„Vířil písek, nedalo se dýchat. Schoval jsem se za malou skálu a čekal,“ vzpomíná Mauro s rozechvělým hlasem. „Když se bouře přehnala, byl jsem kompletně ztracen. Všechno kolem vypadalo úplně stejně. Všude byl jen písek. Běžel jsem, kam jsem myslel, že je cesta. Byl to začátek konce.“
Po dni a půl bloudění našel opuštěnou muslimskou svatyni. Byl vyčerpaný a dehydratovaný, ale z posledních sil sepsal na kus papíru dojemný dopis na rozloučenou pro svou manželku a děti. Netušil, že se jeho příběh brzy promění v noční můru.
Extrémní výprava za kapkou vody: sahal až na dno lidských možností
Záchrana nepřicházela. Mauro rychle spotřeboval své skromné zásoby, pár energetických tyčinek a trochu vody. Pak začal boj instinktů. „Nejhorší byla žízeň. Začal jsem pít svou vlastní moč. Bylo to nechutné, ale věděl jsem, že tak získám pár hodin času,“ popisuje drsné okamžiky.
Jeho jediným zdrojem potravy se stala malá kolonie netopýrů žijící ve svatyni. „Chytal jsem je holýma rukama. Musel jsem jíst za syrova. Chuť byla děsivá, konzistence ještě horší. Ale byl to protein, energie. Přinutil jsem se,“ svěřil se s mrazením v zádech. Později chytil a snědl i malou ještěrku a několik hadů.
Největší ironií bylo, že jako zkušený běžec byl neustále v pohybu. Každé ráno po probuzení vkládal do písku své tkaničky do tvaru šipky, aby si označil směr, a vyrážel na pochod. Ušel stovky kilometrů, ale pohyboval se v obrovském kruhu. Díky neustálému slunečnímu úpalu a dehydrataci začal mít halucinace.
„Viděl jsem svou rodinu, jak na mě mávají. Slyšel jsem hlasy. Jednou v noci jsem dokonce jasně viděl džíp záchranářů, ale když jsem k němu doběhl, rozplynul se. Bylo to strašné, cítil jsem, jak mi selhává mysl,“ líčí děsivé okamžiky na hraně šílenství.
Sahara je krásná, ale smrtící. Nemilosrdný žár, žízeň a nekonečný písek z ní dělají jedno z nejnehostinnějších míst na Zemi.
Noční děs: stal se kořistí pro hyeny
Jedna z nejděsivějších nocí ho čekala, když se rozhodl spát pod širým nebem. „Probudil jsem se a v přítmí měsíce jsem viděl několik párů svítících očí. Byly to hyeny. Cítily moji slabost,“ vypráví Mauro. „Začaly se pomalu přibližovat. Měl jsem jen malý nůž. Křičel jsem jako šílenec, máchal rukama a dupal, aby si myslely, že jsem silný. Nakonec odešly. Celou tu noc jsem nespal. Bál jsem se, že mě sežerou zaživa.“
Po devíti dnech, kdy už vážil pouhých 45 kilogramů a zhubnul 18 kg a byl na pokraji úplného kolapsu, se jeho osud obrátil. Narazil na malou oázu s trochou vody a neuvěřitelnou náhodou také na bednu, kterou tu zanechala marocká armáda. V ní našel čokoládu a zapalovač. „Zapálil jsem suché keře, aby mě bylo vidět. Byl to můj poslední pokus.“
Kouř skutečně spatřila skupina tuarežských nomádů, kteří byli na cestě se svým stádem. Ti vyhublého, zčernalého a téměř šíleného muže naložili na velblouda a odvedli do nejbližší vesnice. Odtud putoval do nemocnice. „Když jsem se probudil a uviděl strop, věděl jsem, že je po všem. Plakal jsem jako dítě,“ dodává.
Návrat do života: trauma, jež zůstalo
Dnes, téměř třicet let poté, je Mauro Prosperi živoucí legendou. Po zotavení se dokonce vrátil k maratonskému běhání a do pouště se opakovaně vracel, tentokrát již jako host a řečník, aby svůj boj s traumatem uzavřel.
„Poušť mě naučila, že lidské tělo je křehké, ale lidská vůle může být nezlomná. Naučil jsem se vážit si každého okamžiku, každého doušku vody, každého objetí,“ říká muž, který přežil to, co by nepřežil skoro nikdo.
„Viděl jsem svou ženu a děti, ale byly to jen halucinace.“
Jeho příběh je drsným mementem pro všechny dobrodruhy, ale také nesmírnou oslavou života. Mauro Prosperi nevyhrál závod, ale vyhrál něco mnohem cennějšího, druhou šanci. A tu, jak sám říká, už nikdy nepromarní.
https://www.lifee.cz/osm-dni-pekla-na-sahare-italsky-ultramaratonec-mauro-prosperi-prezil-diky-zenam-z-pouste-f8804
https://www.bbc.com/news/magazine-30046426
https://www.independent.co.uk/news/world/europe/marathon-runner-mauro-prosperi-drank-urine-and-ate-bats-snakes-and-lizards-to-survive-in-the-desert-for-over-a-week-9888424.html
