Článek
Třetí třída, stojím u tabule a čtu slohovou práci na téma „čím budu až budu velká“. Chtěla jsem být veterinářkou. Po přečtení mi paní učitelka sděluje, že na to v žádném případě nemám studijní předpoklady. S pocitem studu si vymýšlím, že jsem tam ještě měla dopsanou větu, „kdyby to nevyšlo, mohla bych být policistkou na koni“, což mi učitelka uznává, že to by asi šlo.
„Vy než abyste se pět minut učili, radši budete půl hodiny lhát, že tomu nerozumíte!“ Šestá třída základní školy, hodina matematiky. Sedím v lavici a poslouchám další z řady čtvrthodinových monologů učitele o tom, jak jsme jako třída líní a neschopní. Když se doma zmíním, že se mi přístup učitele nezdá v pořádku, dozvídám se od mámy „to musíš vydržet, vydrželi to všichni“. Za otčímem nemá smysl chodit, je to alkoholik a pravděpodobně bych od něj vyfasovala nějakou práci, kterou bych podle jeho měřítek stejně zase udělala špatně. Navíc jakákoli naše interakce hrozila skončit hádkou obou rodičů. Utíkám ke koním s pocitem, že tady moje odhodlání vytlačit kolečko hnoje do kopce a pěkně zamést podlahu alespoň někdo ocení.
Devátá třída, hodina češtiny kdy mi paní učitelka sděluje, že pokud bych chtěla kamkoli jinam než na učňák, nechá mě propadnout z češtiny. S pocitem naprosté nuly mířím na učňovský obor. O čtyři roky později šťastnou náhodou opouštím školu s maturitním vysvědčením. Mimochodem, češtinu jsem měla za 2. Zjistilo se že nejsem až takový negramot a vinou šťastné náhody a lidí, kterým jsem nebyla jedno, jsem mohla přestoupit na maturitní obor.
Je rok 2013 a já hledám práci. Mám dvě možnosti. jít kydat nebo stoupnout k pásu. Mám pocit že o mě nikdo nestojí jako o člověka, ale jen jako o dvě ruce které umí hýbat předměty levněji než stroj. Po roce, kdy můj měsíční příjem činí asi 8 tisíc korun, se mi daří nalézt místo v zemědělském podniku. Majitelka dílny je velmi zaskočena mým odchodem a nechápe co mám za problém.
Nastupuji jako laboratorní pracovník za 12 tisíc čistého. „Já su milionář!“. Ve snaze ukázat že nejsem úplný břídil, beru na sebe více práce i za kolegu který odchází do důchodu. Najednou mám služební telefon, objednávám autodopravu, komunikuji s českou dráhou, plombuji vagóny s nákladem a volám si s místními zemědělci ohledně stavu polí a přípravy na nadcházející žně. Jak čas plyne, práce je stále více ale plat zůstává stejný. Nevím jak si říci o víc a bojím se aby mě nevyhodili. Přeci jen, jsou to dobří lidé, dali mi smlouvu na neurčito a zaplatili mi řidičák! Už se nemusím v noci budit hrůzou že mi zase ujel autobus nebo nepřijel vlak. Miluju svojí Felicii!
Po čtyřech letech usuzuji, že tuhle práci už nedávám, pálím mosty a stěhuji se 280 km na východ. Můj plat je cca 21 tisíc. Už si nemyslím že jsem milionář ale je to boží a nechám si vyvařit felicii. Platím nájem, starám se o jednoho poníka a chodím do práce. Poctivě papám antidepresiva a přemýšlím jak naplánuji nákup nové podprsenky. Myslím že od velikosti F by je měla pojišťovna proplácet jako zdravotní pomůcku. Beru do ruky svoji motorovou pilu a řežu dříví na zimu. Mám pocit že s motorovkou v ruce jsem konečně velká holka i když jsem si jí kupovala na splátky. Na dvoře probíhá rekonstrukce vedlejších budov, s pocitem únavy odjíždím odpočívat do lesa, kde mě kolega z práce nechal postavit dřevěnou chaloupku. Snad si na mě nebudou místní stěžovat, že jim hyzdím chaloupkou panoramata. Jsem na sebe hrdá že jsem si pomocí dokázala zařídit alespoň tohle malé místečko a mohu si hrát na vlastní bydlení. Cestou z chaloupky přemýšlím o změně zaměstnání. Nejsem ani hezká, ani chytrá a nemám vůbec nápad co bych mohla dělat.
Jsem jako „Tyfová Mery“. Mám pocit že ať nastoupím do jakéhokoli zaměstnání, do roka odejde nějaký klíčový zaměstnanec a totálně se změní poměry. Mám strach si říct o víc peněz protože jsem někde vnitřně přesvědčená, že si je nezasloužím. Moje práce přece není tak složitá a záslužná. Při snídani narážím na článek že nemám remcat a že změnit práci můžu kdykoli. Tak je to potvrzený „jsem fakt hroznej lempl“
