Článek
Bylo to jedno z těch líných srpnových odpolední, kdy se město tvářilo, jako by se z něj na pár hodin vytratili lidi i hluk. Světlo leželo na parapetu jako rozpálený plech, televize v pozadí jen ševelila a samota měla chuť teplého vosku z vonné svíčky. Hustá, ulepená, usedlá v pokoji mezi sklenicí vody a zmuchlanou dekou. Ležela jsem na posteli a sledovala tenký stín pramene vlasů na bílém stropě. Svět se nehroutil. Jen běžel o kus vedle mě a bez zájmu.
Mobil ležel na dosah ruky, a stejně působil, jako by byl na druhé straně bytu. Nakonec jsem ho vzala do ruky a bez větší víry vytočila číslo, které člověk mačká ve chvíli, kdy si potřebuje ověřit, že za zdí ještě někdo dýchá.
Po několika dlouhých tónech to vzala Stefi. V hlase měla zbytky poledního spánku, v pozadí šramot nádobí a cizí pohyb. Pár vět, pár mezer, které v hovoru zůstaly viset, a najednou bylo domluveno, že za ní přijedu.
To, že na mě nečeká sama, se mi usadilo pod kůží skoro hned. Někdo tam byl. Nejspíš důvod, proč poslední dny brala telefon jen napůl, nebo vůbec.
Otevřela jsem skříň a rozjela soukromou soutěž v panice, v panice a sebeklamu. Na světě není větší rébus než výběr oblečení ve chvíli, kdy se snažíte tvářit, že vám na ničem nezáleží, a přitom vám záleží na každém švu. Ramínka cvakala o tyč, na postel letěl denim, viskóza i kus černé krajky, která vypadala odvážněji na ramínku než na těle.
Měla jsem být ve formě, s jasným plánem a výrazem ženy, kterou nic nerozhodí. Ve skutečnosti se mi chtělo zavřít dveře, hodit klíče na komodu a natáhnout se zpátky na prostěradlo, které si pamatovalo moji vlhkost, co zůstala na zádech. Venku bylo dusno jako ve skleníku po zalévání a já měla působit přitažlivě, ne uvařeně.
A tak jsem stála mezi otevřenou skříní a postelí plnou oblečení a sledovala, jak se kolem mě vrší textilní hromada, která ještě před deseti minutami vypadala jako systém.
Sukně, krátká sukně, ještě kratší sukně, která už připomínala spíš široký pásek než kus oblečení, nebo kalhoty. A k tomu topy. Tričko. Halenka. Tílko s tenkými ramínky, které slibovalo víc, než bylo schopné udržet.
Nakonec nešlo o oblečení. Šlo o to, kolik energie jsem ochotná narvat do předstírání, že jsem v pohodě.
Nakonec kdo ví proč vyhraje – žluté tričko a kožená minisukně. Kombinace, která se nedá obhájit, ta se prostě oblékne.
Pak přišel řada na ksicht. Lahvičky, tyčinky, pudr, řasenka vyskládané pod zrcadlem jako malá chemická laboratoř pro zoufalé případy. Jestli mi něco nikdy nešlo, tak právě tohle. Poznat kytku bych nezvládla ani s atlasem, a u líčení jsem na tom jen o trochu líp.
Takže make-up, linka, řasenka. Ruka se jednou smekla, vatový tampon to schytal za mě. Oblečení je proti tomu jednoduchá disciplína. Rtěnka aspoň držela tvar, když už ne sliby výrobce.
V zrcadle proběhla rychlá kontrola. Make-up držel. Výstřih spolupracoval. Do kabelky šly cigarety, klíče, peněženka a všechny další drobnosti, bez kterých žena neodejde ani na roh, natož do cizího bytu. Obsah kabelky cinknul o sebe jako špatně srovnaný příbor v zásuvce.
Na chodbě jsem ještě sekundu zvažovala schody a výtah. V tom vedru vyhrál výtah bez boje. Cvakly dveře domu, sedla jsem do auta a vyjela.
Město bylo prázdnější než jindy. Tramvaj na křižovatce drhla kolejemi, asfalt se leskl a na přechodu postával jeden muž v propocené košili. Každá červená mě nutila přemýšlet, jestli má smysl pokračovat, nebo to otočit, koupit vejce a udělat si doma palačinky. Nakonec pokaždé rozhodla zelená.
Zaparkovala jsem před jejím domem. Její brouk se v odpoledním slunci leskl jako naleštěná hračka, která přesně ví, že na sebe strhne pohledy dřív než kdokoliv z lidí kolem.
Pak přišla ta malá, trapně upřímná pauza, kterou si člověk většinou nepřizná. Seděla jsem ještě chvíli v autě, vytáhla cigaretu a zapálila ji. S každým potažením jsem sledovala, jak na filtru přibývá otisk rtěnky, jeden růžový oblouk za druhým. Tolik k představě o neslíbatelném zázraku. Stačilo pár minut v rozpáleném autě a reklamní sliby zůstaly tam, kde obvykle končí — na papírku, ne v realitě. Aspoň něco ale zůstávalo vidět. Nervozita. Rtěnka. Důkaz, že jsem sem nejela jen tak.
Přehodila jsem si kabelku přes rameno a proběhla ještě poslední kontrola ve zpětném zrcátku. Make-up držel tak napůl, prsa byla pořád tam, kde měla být, což se v některých dnech dá považovat za technický úspěch.
Zazvonila jsem. Nebyla jsem tam poprvé, prst našel tlačítko bez zaváhání. Z reproduktoru se ozvalo, že mám jít nahoru.
Výtah mě vyvezl do patra. Chodba voněla levným tekutým mýdlem, nahřátou omítkou a něčím, co připomínalo čerstvě rozkrojený citron. Dveře byly pootevřené. Uvnitř známý byt. Prostorná chodba, obývák oddělený pultem od kuchyně, terasa s posezením.
Stefi stála u pultu a v ruce držela sklenici s ledem. Kostky v ní o sebe cinkly, když po mně sjela pohledem. Usmála se tím svým výrazem, který se snaží působit obyčejně, ale pokaždé v něm zůstane kousek pobavení navíc. Pak jen kývla směrem k terase, jako by tím vyřešila všechno podstatné.
Ve stínu markýzy stál on.
Světlo mu kreslilo na rameni ostrou hranu. Tvář měl pootočenou bokem, jako by si ještě nechával zadní vrátka, a v postoji byla jemná nejistota. Modré oči. Světlé vlasy, na koncích rozcuchané, jako by je před chvílí přejel mokrou rukou. Na rtech opatrný úsměv.
Na chvíli jsem slyšela hlavně vlastní dech. Čas se natáhl a já si místo velkých věcí všímala detailů. Jak si palcem přejel po kloubu druhé ruky. Jak se u koutku úst objevil sotva znatelný tik. Jak bosou patou zavadil o dlaždici terasy a hned ji zase srovnal.
Věděla jsem, že bych měla něco říct, aspoň pozdravit nebo kývnout. Jenže jsem zůstala stát na prahu a snažila se srovnat si v hlavě tak trochu splašené a nepřípustné myšlenky.
Stefi ho představila klidně, s tónem, ve kterém bylo víc samozřejmosti než vysvětlování. Udělal krok blíž, natáhl ruku a vyslovil moje jméno.
