Článek
Všechno ostatní se vytratilo — vzdálené hlasy na chodbě, nárazy výtahu, i moje vlastní starosti. Zůstalo jen to ticho mezi námi a ten tenký předmět v mé ruce, tak obyčejný a přitom mocný.
Štětec.
Držela jsem ho pevněji, než by se mělo, aby se netřásl, ale přesto jsem cítila, jak mi napětí vibruje až v konečcích prstů. Klouzala jsem s ním po pokožce pomalu, opatrně, s takovou jemností, až se mi zdálo, že dotek mizí dřív než se stačí narodit. Přesto jsem věděla, že zůstává — ne v barvě, ale ve mě.
Každý tah byl jako šepot. Tenká linka, krátký oblouk, zastavení u víčka. Nedělala jsem to proto, abych vylepšila rysy. Dělala jsem to proto, že ve mně rostla potřeba vtisknout tváři podobu, po kterou jsem toužila; byl to drobný nátlak, nepatrný příkaz, aby se proměna stála skutečností.
Prsty se mi napínaly, jako by v sobě nesly víc touhy, než jsem dokázala udržet. Štětec se stal mostem mezi mým chtěním a tím, co bylo přede mnou. Každý tah byl krokem blíž k obrazu, po kterém jsem toužila. A s každým dalším pohybem jsem cítila, jak realita pod mýma rukama měkne a poddává se, jako kdyby čekala právě na tohle.
Nehybnost přede mnou nebyla prázdná. Byla to nabídka. Nabídka, která omamovala svou samozřejmostí. V tichu jsem vnímala každý detail – zadržený vzdech, jemné napětí ve víčkách, tu ochotu nechat se unést do mého světa.
A já si uvědomila, že už to není jenom o líčení. Je to podmanění. Malé kroky, tichá okupace, proměna, kterou nikdo nevyslovil, ale která se už děla.
Zastavila jsem se u lícní kosti a nechala štětec sklouznout pomaleji, než bylo nutné. Pohyboval se tam, kde žádná barva neměla co dělat, a přesto jsem ho tam nechala – jen proto, abych mohla prodloužit dotek.
V té chvíli jsem si uvědomila, že se mi chvějí rty, ne prsty. Toužila jsem přiložit ústa k místu, kde jsem nechávala stopu barvy. Toužila jsem zrušit vzdálenost, která mezi námi stále byla.
Ale ještě jsem vyčkávala. Chtěla jsem, aby se napětí naplnilo, aby se chvíle roztáhla do nekonečna. Štětec se dotkl koutku, jen se tam zastavil, a já cítila, že moje vlastní tělo oddaluje nevyhnutné. Byla to předehra, kterou jsem už nedokázala ukončit, ale ani přerušit.
Blížila jsem se k vytouženému cíli. Každý stín a oblouk už nalezl své místo, a přesto chyběl poslední kousek, nejjemnější, který nelze namalovat. Visel přede mnou jako neviditelná nota, tichý akord čekající na dotek. Stačilo natáhnout ruku, přiblížit se o zlomek, a věděla jsem, že obraz, po němž jsem tolik toužila, se přede mnou zhmotní.
Natáhla jsem prst, lehce, jako když se hudebník bojí zahrát příliš brzy. Pokožka pod bříškem se pohnula sotva znatelně, ale v tom okamžiku jsem ucítila, jak se veškeré mé čekání přetavilo v jediný okamžik blízkosti.
Už jsem nemalovala, už jsem netvořila — jen jsem se dotýkala, a právě ten dotek byl posledním tahem, který chyběl.
Najednou tu byla ona — zhmotněná múza, vtělená fantazie.
