Článek
Vždycky to začne stejně: silnice se začne kroutit podél bublající řeky a pak se objeví cedule, kterou čekáte na konci světa — uvězněnou mezi příkrými kopci sahajícími až k nebi, že to tak skutečně vypadá. Pár domů. A asfalt, který to prostě vzdá.
Pak přijde moment, který znám, a přesto mě pokaždé potěší: telefon přestane lhát, že „ještě chvilku“. Čárky se ztenčí, zmizí — a najednou je tu všude přítomné ticho, ozvláštněné náhonem a ševelením ve větvích.
V té vteřině máte pocit, že jste přejeli hranici. Jako bychom se vrátili do našeho dětství: ven se chodilo dřív, než se dělaly úkoly. A vyhubováno přišlo, protože jsme vypadali jako žabí muži po splnění mise — a bylo jedno, jestli jste byla holka nebo kluk.
Chci si tu chvíli vychutnat. Zůstanu sedět v autě s vypnutým motorem a zavřenýma očima. Stažené okýnko pouští dovnitř nejenom vzpomínky, ale i smůlou nasáklou mlhu. Chvíli jen dýchám a schválně oddaluju ten okamžik, kdy okénko zavřu a vstoupím do dřevěného domu, co tak rád skřípe.
Klíč v zámku zadrhne — pak povolí. Dveře se otevřou a uvnitř mě přivítá ticho, které už znám. Sundám kabát. Klíče skončí v mělké misce. A já chvíli jen stojím.
KONEČNĚ JSEM OFF-LINE!
Chvíli jen stojím v předsíni, dokud mi nepřijde směšné, že čekám, až se „něco“ stane. Nic se nestane. A právě to je na tom nejlepší. Žádné světýlko, žádné zvuky z televize, žádné hlasy z cizích bytů, co se mi vtírají do večera. Jen dřevo, chlad a klid, který nemá v plánu mě zabavit.
Rozsvítím jen malou lampu. Žluté světlo udělá z místnosti úkryt. Všechno je tu jednoduché: stůl, židle, pár polic, deka přehozená přes opěradlo. Věci, které nic nepředstírají. Věci, které tu prostě jsou.
Venku se zatím stmívá rychleji, než jsem zvyklá. Tady se večer neurčuje blikající obrazovka v protějších oknech, ale tím, že se ztratí barvy. A s tím mizí i moje tempo. Najednou není kam spěchat. Není komu odpovídat. Není co dohánět.
Udělám si čaj. Vodu slyším dřív, než začne vařit. Je to zvláštní, kolik zvuků člověk normálně ani nezaregistruje, protože mu přes ně pořád něco hraje. Tady je slyšet i to, jak lžička cinkne o hrnek. Jak se dřevo v domě ozve, když se posadím. Jak se kroky rozléhají jinak než ve městě.
Sednu si ke stolu. Jen tak. Bez toho, že bych si k tomu automaticky něco pustila. Chvíli se mi chce smát — tomu reflexu, co mi šeptá, že „bych měla něco dělat“. Jenže tady se to „měla“ rozpadá rychle. Jako by se nemělo o co opřít.
Vezmu do ruky knížku. Přečtu pár stránek a zjistím, že vím, co čtu. Že mi myšlenky neutíkají. Že nepřeskakuju. Že netrhám pozornost na kousky. Je to skoro nestydatě příjemné.
Pak to přijde. Ten moment, který mám nejradši: začnu si všímat věcí, které by jinak zapadly. Stopy bot u dveří. Kousek jehličí na prahu. Vlhko, co se drží u okna. Vůně dřeva. A venku tma, která není plná světla.
Když si lehnu, chvíli čekám na známý škubnutí: „zkontroluj, jestli ti něco neuteklo“. Nepřijde. Nebo přijde — a odejde, protože nemá kudy. Otočím se na bok a najednou je mi jasné, jak moc je tohle luxus. Ne krásný výhled. Ne vířivka. Jen pár hodin, kdy mi nikdo nic nenabízí. Nic nevnucuje. Nic nevyžaduje.
Ráno je ještě lepší.
Probudím se do ticha, které není „před začátkem dne“. Je to den sám. Žádné rychlé světlo displeje do očí. Žádná potřeba hned vědět, co se kde stalo. Vstanu a chvíli jen stojím u okna. Všechno venku vypadá stejně důležité a stejně nedůležité. Přesně tak, jak to má být.
A já si uvědomím, že tenhle pocit není o tom, že jsem někam utekla. Je o tom, že jsem se na pár dní vrátila.
