Článek
Mám pocit, že jsme si v módě zvykly brát jemnost jako něco, co „patří“ jenom ženám – a když ji na sobě nese muž, lekáme se. Přitom nejde o nic víc než o materiál, střih a pocit na kůži. Satén klouže stejně všem, krajka může být měkká a funkční, gumička může držet, aniž by řezala. To, že je jemnost připsaná jedné polovině lidstva, je spíš kulturní zvyk než přírodní zákon. A když se zvyku podívám do očí, přijde mi zvláštní, jak moc se bráníme něčemu tak neškodnému: muž v něčem hebkém. Co je na tom hrozného? Že nás to mate? A nemá nás móda občas trochu vyvést z míry, aby nám připomněla, že svět je širší než naše škatulky?
Když se řekne „negližé“, spoustě lidí se rozsvítí kontrolka: „to je ložnicová hračka“. Ale to je jen jeden z možných významů. Jemná látka není automaticky erotika; stejně jako tepláky nejsou automaticky sport. Naučily jsme se přidávat materiálům morální hodnoty – bavlna je „slušná“, krajka „svůdná“, kůže „drsná“. A pak se divíme, že se cítíme sevřeně: diktujeme si, co má co říkat, místo abychom poslouchaly, co říkáme my v tom. Mně se líbí, když jemnost nese kontrast: robustní postava, pevná linie ramen, k tomu tenký lem krajky nebo hladký lesk saténu. Je v tom odvaha, ale ne ta „křičená“; spíš tichá kompetence člověka, který ví, co chce, a nepotřebuje o tom přesvědčovat okolí.
Možná tu hraje roli starý strach: že když muž sáhne po „našem“ teritoriu, ubude něco nám. Jenže móda není máslo na chlebu. Když si muži berou zpět jemnost, neberou nám ji – berou si ji pro sobe. A tím paradoxně dělají místo i nám. Přestáváme být strážkyněmi něčeho, co nikdy nepatřilo výhradně ženám; můžeme být partnerky, které sdílejí hru. Vztah, kde se zkouší věci nahlas – „chci si obléct tohle, protože je mi v tom dobře“ – je vztah, kde se snáz říká i to ostatní. Upřímnost o látce bývá tréninkem upřímnosti o pocitech.
V pozadí všech „to je divné“ slyším ještě jednu obavu: „co na to řeknou ostatní“. Tohle znám. Jenže „ostatní“ jsou nekonečný sbor, který nikdy nedozpívá; vždycky se najde někdo, kdo by to udělal jinak. Když dáváme hlas sboru, bereme ho sami sobě. Přitom realita bývá mnohem prostší: většina lidí se podívá, možná se usměje, možná pokrčí rameny – a jde dál. A ti, na jejichž názoru záleží, většinou přijdou blíž a řeknou: „Povídej. Jak se v tom cítíš?“ A najednou nejsme u otázky „smí se to?“, ale „co ti to dělá“. To je generativní otázka; otevírá prostor pro zážitek. Třeba že jemné věci nás zklidňují, že hladká podšívka pomáhá lidem s citlivou kůží, že bezešvé okraje jsou praktické, ať je nosí kdokoli. Někdy je odpověď jednoduše radost: „Líbí se mi to.“ A proč by to nemělo stačit?
Historie mimochodem naše dnešní jistoty bez rozpaků vyvrací. To, co máme za „mužské“, bývalo ženské a naopak. Podpatky kdysi nosili muži, protože to bylo praktické do třmenů; kabátky s krajkou byly status. Kalhoty byly revoluce, pak norma. Když si připomenu tuhle tekutost, přestane mě překvapovat, že se podobný pohyb děje i dnes – jen místo politických manifestů přichází tiché mikro revoluce v šatníku. Je to civilní, každodenní a dost možná zdravější: méně hluku, víc osobní pravdy.
A ještě jeden rozměr: estetika kontrastu. V líčení, designu i fotografii funguje napětí „tvrdé × měkké“ spolehlivě. Mužská silueta v něčem jemném není popřením mužnosti – je její rozšířenou verzí. Neříká „nejsem muž“, říká „nejsem jenom tvoje očekávání muže“. To druhé je osvobozující jak pro nositele, tak pro pozorovatelku: najednou máme před sebou člověka, ne kulisu. Když se dívám na partnera v saténovém županu s krajkovým lemem, vidím proud, který se nemusí ohýbat podle břehu. A takové pohledy dělají vztahy pružnější.
Nenechme si taky vnutit, že jemnost je vždycky „příliš“. Dá se nosit nenápadně i okázale; je to spektrum, ne binární volba. Někdo začne hladkým tričkem s jemným leskem, někdo sáhne rovnou po celé sadě – obojí je platné. Důležité je, aby se z jemnosti nestal kostým. Kostým hraje roli, prádlo má sloužit člověku. Když je mu v tom teplo, sucho, volno a hezky, mluví jeho chůze jinak: uvolněněji. A přiznejme si: uvolněnost je možná nejvíc sexy vlastnost ze všech. Ne protože svádí, ale protože neútočí.
„Ale co děti?“ ptají se občas hlasy, které nevědí, jak argumentovat. Dětem je to zpravidla jedno, dokud je nenaučíme, že jim to jedno být nemá. Dětský svět je přece plný měkkých věcí bez politických nálepek. Učí se z toho, co žijeme: že tělo je naše, že můžeme mít rádi to, co je nám příjemné, a že s citem přistupujeme i k volbě druhých. Tohle je lekce, jakou bych ráda dala dál – jemnost jako kompetence, ne slabost.
A pokud se někdo bojí, že nám jemnost vytáhne z ložnice tajemství a udělá z něj billboard, uklidním: veřejná verze může být decentní, soukromá může zůstat hra. To, že muž umí nosit satén na kávu v neděli dopoledne, neznamená, že z něj děláme exponát. Znamená to, že mu dovolujeme být pohodlně sám sebou – a že si tu kávu dáme vedle něj bez nutnosti cokoliv vysvětlovat. Tohle je pro mě skutečná emancipace: volba bez omluv a beze strachu.
Na konci dne zůstává jednoduchá otázka: komu jemnost ubližuje? Pokud nikomu, proč by musela být divná? Vždyť právě nejkřehčí materiály nás učí síle – síle cítit, síle snášet pohledy, síle říct „tohle jsem já“. A to se netýká jen mužů v krajce. Týká se všech, kdo chtějí žít o špetku měkčeji ve světě, který je až příliš často drsný. Když si dovolíme jemnost na kůži, možná ji snáz pustíme i do slov. A pak se už nebudeme ptát, kdo „smí“ nosit negližé. Budeme se ptát, co komu dělá dobře – a přát si, aby se ten pocit šířil. Protože svět, který se umí chovat jemně, je svět, v němž se dýchá líp.
