Článek
Už chci swipenout dál, když se zarazím. Ta žena vypadá jako dvojče sestra někoho, koho jsem znala. Jenže on žádnou sestru neměl. Jen mladšího bráchu. Zastavím palec nad displejem a začnu štrachat ve své paměti.
Hladká školní podlaha od pasty na linoleum. Velká přestávka a on sedí v lavici. Nebyl středem pozornosti; spíš se jí stranil. Trochu šprt, kterého neměl nikdo zvlášť rád. Přesto se nás pár našlo, kterým dokázal zrychlit dech — nejspíš o tom vůbec nevěděl.
Ani netušil, že na něj čekám za školou, až půjde z jídelny domů, jen abych mohla jít s ním. Bydleli jsme ve vedlejší vesnici; pěšky jsme tam byli dřív než autobusem, který jezdil pozdě, o Velikonocích a možná v úterý.
Vrátím se očima do profilu. Otevřu fotky. Civilní, klidné: hrnek v ruce, lavička v parku, stín listí přes límec. Jméno nesedí. Pohlaví taky ne. Ale sedí ten drobný náklon hlavy těsně před úsměvem. Sedí způsob, jak stojí u zábradlí — víc na šířku než na špičkách. A jedna věta v popisku, kterou by cizí člověk nenapsal: „Mám rána, na která se těším.“
Zapadne mi to jako poslední dílek puzzle. Je to vážně on. Jen už to není „on“.
Napíšu: „Nechceš zajít na kafe?“ Krátce. Jen ta jedna otázka, kterou zvládnu unést.
Jakmile klepnu na „odeslat“, vrátí se mi všechny ty šílené pocity, když mi bylo deset. Jako když jsme se loučili u lípy a mně se nechtělo říct „tak zítra“. Srdce mi vyletí směšně vysoko. Položím telefon displejem dolů. Zvednu ho po pěti vteřinách. Odpověď nepřichází. Ne první den, ne po týdnu, ani po čtrnácti dnech. Zmizí to pod prací, lidmi, nákupy, e-maily. V dospělosti se nečeká u dveří, říkám si. A přesto někde v sobě držím prázdnou židli, kdyby se chtěl posadit.
Jednoho pátečního večera si konečně otevřu láhev vína a pustím hudbu, která nic nechce. Všední ticho bytu se uhladí. Pípne telefon. Není to SMS. Upozornění: v Tinderu nová zpráva.
Otevřu ji.
„Moc ráda.“
A vzápětí: „Navrhni místo i čas?“
Srdce se mi rozbuší víc, než když jsem zprávu posílala. Jako tehdy u lípy — jen teď už vím přesně proč.
Překvapivě žijeme ve stejném městě — a jak si vyměníme pár zpráv, zjistíme, že i ve stejné čtvrti. Dělí nás tři (slovy: tři) autobusové zastávky. A přesto jsme se nikdy nepotkaly. Vlastně: si to neumím vysvětlit.
Práce a ubíhající čas posunou kalendář o dva listy dál a pak konečně padne jednoduché „Pátek večer?“ a moje „Ano“. Volíme pizzerii na půl cesty, kousek od zastávky, kudy už jezdí sama.
Přijdu o pár minut dřív. Vzduch voní po dešti a italské kávě. Sednu si ke stolku u okna, odkud je vidět na dveře. Netrvá to dlouho: vejde tiše, rozhlédne se a usměje se přesně tím způsobem, který si pamatuji z těch cest od školy — nejdřív očima, pak koutky. Zvednu ruku. Přijde, pozdraví mě jménem, posadí se naproti.
Objednáme dvě kávy, vodu a jednu pizzu napůl – je divné, že obě milujeme tu s ananasem.
Chtěla bych navázat na náš poslední hovor, ale je to věčnost — a v hlavě mi stejně zůstává jediná otázka.
„Tak nějak se to přihodilo,“ usměje se znovu.
Jemně si urovná neposedný pramen za uchem a mně dojde, proč je mi ten pohyb tak blízký. Znám ho. Stejně jako ten úsměv, který jsem milovala už tehdy a nepřišlo mi to divné. Proč taky — o sexu se tehdy nemluvilo, a už vůbec ne takhle nahlas.
„Vypadáš šťastně,“ nemohu přehlédnout jak září.
„Teď už jo,“ souhlasí, „i když pořád jsou na obloze mráčky.“
Vybaví se mi jeho slohovky a referáty — četl je jeden za druhým a většinu tím otravoval. Mě ne. Milovala jsem jeho hlas; miluji ho pořád a ten díky bohu zůstal. I jeho výška – na holku až moc.
„A ty?“ zeptá se tišeji. „Co ti dělá radost? Ne obecně — dnes.“
„Dnes?“ zasměji se krátce. „Že jsem vystoupila o zastávku později a nechtěla se otočit.“
„To beru,“ řekne a přisune ke mně sklenici s vodou tak, aby nepřekážela jídelnímu lístku. Drobnost, ale moje nitro si ji založí.
Pizzu rozdělíme na půl a stejně každá ujíme kousek té druhé. Vyprávíme si maličkosti: ona o květináči, který přežil tři bouřky; já o lampě do ložnice, kterou jsem vybrala až na třetí pokus. Neptá se na velké věci, spíš otevírá malé dveře: „Kde máš v bytě nejlepší světlo?“ — „U kterého okna se ti nejlíp dýchá?“ A mně se daří odpovídat, aniž bych se musela nadechovat „správně“.
„Měla jsem strach, že to mezi námi bude jako na srazech,“ přiznám, když nám přinesou kávu.
„Hluk, hlášky, rychlé inventury života,“ zní jako by na ně chodila, i když jsem jí tam nikdy neviděla. „A fotky dětí,“ dodá vážně.
„Neosobní,“ uzavřu krátce a přeskočím fotky dětí.
Zvážní. Zadívá se na mě — a definitivně ztratím půda pod nohama. Jsem zpátky tam, kde kdysi; tehdy to byl on, dnes je ona.
Nevím, jestli je to podstatné. Asi ne. Určitě ne!
