Článek
Když vám poprvé otevřou hrudník, jste u toho jen napůl. Člověk je napojený na hadičky a přístroje, svět se slévá do bílých stropů a rozmazaných obličejů v rouškách. Všechno důležité se děje bez vás. Když vám ten hrudník zase zavřou, jste u toho po pár dnech už víc – bolí to, pálí, překáží. A někde pod jizvou leží něco cizího, co vám má zachránit život.
Mně ale nezachránilo jen život. Přineslo mi i otázku, na kterou se normální člověk neptá, protože nechce znát odpověď: čí srdce to vlastně bije místo mého?
Doktoři se tváří, že to je jen technický detail. Dárcovský registr, shoda parametrů, urgentní pořadí, čekací listina. Jste ráda, že vůbec něco přišlo. Jste ráda, že se ráno probudíte a nejste připojená k mašině, která vám dělá práci za unavený sval uprostřed hrudníku. Normální pacientka se zeptá na rekonvalescenci, prášky a dietu. Já ne. Já jsem měla tu smůlu – nebo výhodu? – že mám rodiče, kteří nikdy neslyšeli slovo „nejde“.
Tohle všechno začalo o půl roku dřív, na jedné obyčejné křižovatce, která pro dvě ženy nebyla tak úplně obyčejná.
Byla jsem za volantem. Byla tma, pršelo, Praha byla klasicky ucpaná a já jsem byla klasicky naštvaná. Mobil v ruce, zprávy od kamarádky, Instagram otevřený někde mezi tím. Oranžová na semaforu, kterou beru jako tmavě zelenou. Mokrá zebra, prázdná silnice – aspoň se tak tvářila. Zvuk kol po vodě, lehké proklouznutí, pak náraz, který nezněl jako nic, co by patřilo autu.
Na tu vteřinu si pamatuju až příliš detailně. Na ten zvláštní tichý moment mezi brzdou na podlaze a křikem nějaké cizí ženské venku. Na bílé tenisky, které se skutálely k obrubníku. Na to, jak mi ruce zůstaly sevřené kolem volantu ještě v okamžiku, kdy už auto stálo.
„To bude dobrý,“ říkala jsem si, i když jsem viděla, že není. Člověk je v šoku schopný přesvědčit sám sebe o ledasčem. Že to byla její chyba, že vběhla pozdě, že jsem jela jen o trochu rychleji, že ten mobil jsem přece položila vedle řadicí páky. Že přece nejsem vražedkyně, jenom… unavená, rozptýlená, mladá.
Sanitka přijela rychle, policie taky. Dým z asfaltu se míchal s deštěm a majáky barvily mokrou ulici do modra a červena. Nafoukala jsem, samozřejmě nulo. Alkohol byl to jediné, co jsem ten večer nepodcenila. Všechno ostatní ano.
„Nebudeme to zlehčovat,“ řekl právník, zatímco si dělal poznámky. „Ale není to tak jednoznačné, jak vypadá v zápisu. Povrch vozovky, viditelnost, její vběhnutí do vozovky…“
Rodiče seděli vedle mě, tvrdé židle, tvrdé výrazy. Věděla jsem, že jakmile se zavřou dveře, začnou telefony. Kontakty na policii, na státní zástupce, na kohokoliv, kdo ví, jak se ohýbají formulace tak, aby vypadaly příznivěji.
V té době mi srdce ještě patřilo. Bylo nemocné, ale moje. Diagnózu jsem dostala pár měsíců před nehodou – ironie, která vypadá jako špatný vtip. Srdeční sval oslabený natolik, že léky už jen oddalovaly nevyhnutelné. Jsem mladá, říkali. Máte šanci, říkali. Když se najde vhodný dárce včas.
Vhodný dárce se našel. Včas.
Když jsem se po operaci probudila, měla jsem v sobě cizí kus člověka a kolem sebe ujištění, že všechno dobře dopadlo. „Jste bojovnice,“ usmívala se na mě lékařka. Měla jsem chuť se zasmát nahlas. Ležela jsem v posteli, se stehy přes půl hrudníku a s vědomím, že někomu jinému možná jen přišla zpráva typu „přijďte si pro osobní věci po dceři“.
Jenže tenhle svět není spravedlivý. Tenhle svět patří těm, co mají dobré právníky a šikovné známé. Trestní řízení se vleklo, záznamy z kamer se záhadně ztratily, znalecké posudky si začaly odporovat. Najednou už to nebyl jasný případ řidičky, která koukala do mobilu, ale komplikovaná kolize několika okolností, za něž vlastně nikdo konkrétní nemůže.
Státní zástupkyně nakonec navrhla podmínku a zákaz řízení. S ohledem na můj zdravotní stav a dosavadní bezúhonnost. Soud to vzal, média se o případ nakonec nezajímala, protože jsou zajímavější vraždy než jedna smrtelná nehoda na mokré vozovce, a život šel dál.
Tedy. Měl jít dál.
„Chceš vědět, kdo byl dárce?“ zeptal se mě jednoho dne táta. Seděli jsme v kuchyni, on s notebookem, já s hrnkem čaje, který mi nechutnal, ale měla jsem ho vypít, protože léky.
„To se nesmí,“ namítla jsem automaticky. Přesně tuhle větu jsem slyšela x-krát od doktorů. Anonymita, ochrana rodiny, etické kodexy.
Táta se usmál tím svým „pro mě neexistuje nesmí“ způsobem. „Dozvěděl jsem se jen pár technických údajů. Věk, pohlaví, čas úmrtí. Nic konkrétního. Ale…“ Posunul ke mně notebook. Jednoduchý novinový článek z lokálních zpráv. „Žena (29) zemřela po střetu s osobním vozidlem. Orgány darovala…“ Dál to ani nebylo třeba číst.
Datum. Čas. Místo nehody.
Najednou se mi ten hrnek čaje zvedl ze žaludku až do krku. Nebylo to překvapení, spíš potvrzení něčeho, co se ve mně už nějakou dobu vrtalo. Ta spojitost byla příliš lákavá, aby byla náhoda. Mladá žena, náhlé úmrtí, já v pořadníku s poznámkou „urgentní“.
Nosila jsem v sobě srdce ženy, kterou jsem srazila na přechodu. Srdce, které mě teď drželo při životě pokaždé, když jsem se v noci probudila se studeným potem na zádech.
Od té chvíle už nešlo jenom o moje přežití. Začalo to jako posedlost, kterou jsem sama sobě omlouvala: chci jen vědět, komu dlužím život. Jen pár informací, nic víc. Pak jsem ale zjistila, že jednou překročená hranice se překračuje čím dál snadněji.
Jmenovala se Klára. To jsem zjistila z parte, které jsem našla přes jejího zaměstnavatele. Drobné písmo, černý rámeček, pár věcných vět o tom, že odešla „tragicky náhle“. Dolů někdo připsal ručně srdíčko. Vedle další jméno – Lenka. Ve smuteční řeči, kterou někdo nahrál na mobil a pověsil na Facebook, zaznělo, že se „měly příští léto brát“.
Najednou už to nebyla jen „žena (29)“. Byla to Klára. Fotografka, která milovala staré domy a psy z útulků. Lesba, která si dovolila být šťastná ve světě, kde se to pořád ještě musí obhajovat. Šla mi přes cestu ve chvíli, kdy jsem byla ponořená do vlastního světa filtrů a notifikací.
Lenku jsem našla zhruba za týden. Sociální sítě jsou krutě dokonalé, když chcete špehovat cizí životy. Na fotkách měla tmavé vlasy stažené do drdolu, tetování na předloktí a oči, které vypadaly, jako by se smály i když byla vážná. V posledních příspěvcích už se nesmála vůbec.
Dlouho jsem jen sledovala. Cizí profil, cizí bolest, cizí svět. Jako stalkerka s čerstvou jizvou přes hrudník. Zbavila jsem ji člověka, kterého milovala, a pak jsem si nechala její srdce implantovat do sebe. A ještě jsem měla tu drzost klikat jí na fotky.
Tou dobou začaly chodit sny. V jednom jsem stála před oltářem v bílé košili, vedle mě někdo držel kytici slunečnic a já jsem měla pocit, že přesně vím, jak voní. V jiném jsem seděla na podlaze mezi kartony s fotkami, třídila je podle témat a nad každým oknem jsem přesně cítila, jak tam dopadá světlo. Nevěděla jsem, jestli jsou to moje fantazie, nebo otisky vzpomínek někoho jiného, kdo bydlel v mém těle předtím.
Sny samy o sobě by nestačily. To, co mě nakonec dohnalo, byly výčitky, na které nezabírají ani nejlepší prášky. Ne ty na srdce, ani ty na spaní.
Jednoho odpoledne jsem se prostě zvedla, oblékla se, vzala si respirátor (v nemocnici pořád opatrní) a jela. Adresu jsem měla – byla v online parte jako místo posledního rozloučení, pak jsem ji dohledala v katastru. Starý činžák v širším centru, oprýskaná fasáda, na zvoncích samá ženská jména. Trochu hipster, trochu reality devadesátek.
Zazvonila jsem. Ani jsem neměla připravenou historku. Po cestě v tramvaji jsem jich vymyslela asi pět, ale všechny se rozpadly, jakmile jsem stála před dveřmi.
„Ano?“ ozval se hlas z domovního telefonu. Poznala jsem ho. Stejný jako v nahrávce ze smutečního obřadu, jen o odstín chraplavější.
„Dobrý den… já…“ Odkašlala jsem si. „Já jsem… pacientka po transplantaci srdce. Moc se omlouvám, že vás obtěžuji, ale myslím si, že jsem možná dostala orgán vaší blízké. A… chtěla bych vám poděkovat.“
Ticho. Tak dlouhé, že jsem si myslela, že položila. Pak cvaknutí zámku.
„Pojďte nahoru.“
Vyšlapat tři patra bez výtahu byla první zkouška nového srdce. Bušilo, až jsem měla pocit, že mi vyskočí z hrudníku, a zároveň mě děsila představa, že se za těmi dveřmi někdo zhroutí na zem, jak mě uvidí.
Lenka byla menší, než jsem čekala. V teplácích, vytahaném tričku, vlasy nahrubo stažené gumičkou. Ustoupila mi z cesty a kývla ke kuchyňskému stolu.
„Tak mluv,“ řekla bez pozdravu.
Vyklopila jsem to. Ne hned všechno – nehoda zůstala zatím zabalená v neurčitých větách o „tragické situaci“, o „souhře okolností“. Řekla jsem jí, co mi naznačil táta, že podle času a nemocnice je skoro jisté, odkud orgán přišel. Řekla jsem jí, že jsem měla selhávající srdce a teď mám šanci na nový život. A že mám pocit, že než ten nový život začnu, tak se musím alespoň jednou podívat do očí někomu…
Dívala se na mě dlouho. Na moje ruce, které se klepaly kolem hrnku, na jizvu, která prosvítala pod volným svetrem, na boty, které jsem si zouvala příliš pomalu.
„Jmenovala se Klára,“ řekla nakonec. Jako bych to nevěděla. „Měla ráda staré domy a psy z útulků. A já jsem ji nemohla zachránit. Je dobrý vědět, že někomu zachránila život.“ Bylo v tom cítit víc bolesti, než jsem byla schopná snést.
Nevím, jak dlouho jsme tam seděly. Pověděla mi o jejich vztahu, o plánech na svatbu, o štěstí, které trvalo kratší dobu, než měly naplánované splátky na společný byt. Já jí řekla, jaké to je, když se probudíte s pocitem, že ve vás bije někdo cizí. Jak se snažím přijít na to, co je ještě moje a co už je „její“.
O tom, že jsem u té nehody byla za volantem, jsem pořád mlčela. Slova se mi zasekla v krku. Možná zbabělost, možná instinkt sebezáchovy. Možná kombinace obojího.
Když jsem odcházela, zastavila mě ve dveřích. „Jestli máš její srdce,“ řekla tiše, „tak na něco pamatuj. Ona nesnášela, když někdo utíkal před pravdou. A vůči sobě byla často tvrdší než vůči ostatním.“
Kývla jsem. Věděla jsem, že tenhle rozhovor není konec, ale začátek. Že jednou budu muset říct i tu druhou půlku pravdy. Že jednou možná budu sedět v jiné kuchyni, možná v jiné soudní síni, a vyslovím nahlas to slovo, kterého se bojím: vina.
Zatím nosím její srdce a s ním i její život. Její lásku, jejích „měly jsme se brát“, její nedožité fotografie. Každý tep mi připomíná, že jsem unikla trestu, který by mě podle zákona možná minul i tak. Jenže zákon nepočítá s tím, že největší soud probíhá uvnitř člověka, někde pod jizvou, kde bije cizí srdce za vaše hříchy.
A tak pátrám dál – po ní, po sobě, po tom, jestli se dá žít s tím, že jste někoho zabila a zároveň díky němu žijete. A jestli jedno srdce může unést dvě tolik odlišné verze pravdy.
