Článek
Muž v rouchu vyjde ze zákristie, ale ženich nikde. Kostel drží chlad jako lednice, vitráže dýchají barvami, varhany jsou potichu. Stojím v uličce a cítím, jak šustí krajka pokaždé, když se nadechnu. V hlavě se mi honí malé věci: jestli jsem zamkla byt, jestli kytka vydrží bez vody, jestli nejsou podpatky moc vysoké. Všechno drobné, aby se tam nevešlo to velké: že se nedostavil. Nevolá. Nepíše. Jen ticho, co se rozlévá po lavicích jako mlha.
Šeptání. „Chudinka,“ „kde je?“. Matčiny prsty počítají korálky růžence, otec si i v tom chladu přejíždí kapesníkem čelo. Kostelník se mi vyhýbá pohledem, jako by se bál, že uvidí slzy. Nevidí. Šaty mě tíží a přitom nesou. Nejsem z kamene; jen na chvíli držím dekor, aby ostatní stihli dojít k nějakému názoru.
Telefon krátce zavibruje a umlkne. Čekám na zprávu, která nepřijde — a dochází mi, že na ni čekám už měsíce. Zrušené večeře, služební cesty, věty, co končí jinde, než začínají. Včera řekl: „Jsi statečná.“ Převaloval to slovo na jazyku jako cizí minci. Já ji potřebuju teď.
Netrpělivý farář. Přísný výraz, v očích měkkost. „Ještě pár minut,“ šeptne. Nabídne zákristii, čaj, čas. Přikývnu, ale zůstávám stát. Čím víc chci zmizet, tím víc se ukotvuju. Závoj padá na ramena, kytice voní po eukalyptu a bílých růžích. Tyhle ruce dnes něco podepíšou — ať přijde, nebo ne.
Svědkyně vstává z první lavice. Její oči nelžou. Vezme mě za prsty, ne za zápěstí — nabízí prostor, ne směr. „Jsem tady,“ řekne prostě. Věta bez plánu, a přesto dost. Nepotřebuji vedení. Potřebuji pravdu.
Farář tiše navrhne odklad. Chápu. Ale dnes už není na co čekat, jen to musím říct nahlas. Ne před „publikem“, ne jako řeč. Prosím ho o chvilku ticha u oltářních schodů. Přikývne a ustoupí. Lidé zůstávají v lavicích; jsou svědky, ne diváky.
Svědkyně mi uhladí závoj a postaví se vedle. Dýcháme stejně. Chrám přestává být kulisou, je to pokoj, kde se dá něco opravdu vyslovit.
„Slibuju si,“ řeknu tiše, a vím přesně co. „Že už nebudu menší, abych se vešla do cizích plánů. Že budu pracovat na tom, co umím, a říkat nahlas, co neumím. Že neobrousím hrany, které mě drží pohromadě. Že si dopřeju klid, když ho budu potřebovat, a odvahu, když ji mít nebudu. Že si dám věrnost — ne slepotu, ale vědomé zůstávání u sebe, i když se to nebude hodit. Slibuju si, že se nebudu vdávat za obrázek, ale za život. I kdyby to znamenalo jít domů sama.“
Nikdo netleská, nikdo nebrblá. Je ticho, které nese. Napadá mě, že se tu neděje skandál, ale směna: vyměňuju hanbu za užitečný smutek. Bude bolet, ale bude patřit mně.
Farář se vrátí. „Rád požehnám,“ řekne. Souhlasím. Slova jsou krátká, bez ornamentů: pravda není prohra; láska je někdy odvaha nepřijmout menší verzi sebe. U oltáře se nezhasíná, jen doznívá ticho.
Uličkou vycházím pomalu. Někdo mi nabízí kapesník, jiný dlaň. Usměju se. Neodcházím jako vítěz ani jako poražená. Jen jdu, abych tohle vše nechala za sebou. Nikdo mě nenásleduje – jenom ona.
Nenavrhuje únik, jen nabízí rámě. „Na polévku?“ kývnu. Závoj si přehodím dozadu, aby nepřekážel výhledu. Dveře chrámu se zavřou tiše — jako kniha, ke které se dá vrátit.
V restauraci si dávám vývar a minerálku. Chuť se vrací pomalu, jako když se po zubaři vrací cit do jazyka. Vytahuju prstýnek z kabelky a kladu ho na stůl. Ne jako trofej ani výčitku — jako předmět. Kruhy jsou krásné, ale dnes přemýšlím v přímkách.
„Zvládáš to líp, než bych zvládala já,“ usměje se.
Zavrtím hlavou. „Ne. Zvládám to poprvé tak, jak to potřebuji já.“ Jíme v tichu. Z kuchyně voní máslo. Obyčejnost se vrací a sedá si vedle nás.
Odpoledne vracím šaty. V půjčovně nikdo neklade otázky, které nepotřebuji. Děkuju za trpělivost, za to, že mi půjčili krajku vykoupanou ve světle. V kabince se dívám do zrcadla v džínách a tričku. Není to méně slavnostní, jen jinak.
Večer doma do deníčku píšu: „Dnes jsem si řekla ano.“ Nevěším to nikam. Nechávám to u sebe jako klíček, kterým se dá příště odemknout další ne. Vím, že přijdou otázky. Přijdu k nim taky. Dnes je beru jako návštěvu, ne jako nálet.
Nečekám, že zítra bude lehce. Ale když zhasínám, cítím, jak se ve mně přestavuje prostor. Ne chrám, spíš pokoj. Menší, ale můj. Uprostřed stojí věta, kterou dnes opakuju a pokaždé jí přidám detail: pohlídám si spánek, pošlu dvě zprávy, které odkládám, projdu se k řece a nadechnu se. Budu sama, ale ne opuštěná. Dnešek drží. Zítřek naváže. A já zůstávám — sama sebou.
