Článek
Nenechám tě hned vstát. Jen položím dlaň na program v tvém klíně, tam, kde se papír po celém večeru ohnul do měkké vlny, a zadržím tím tvůj pohyb dřív, než ho dokončíš. Kolem nás se řady rozpadnou na kabáty, kabelky, tlumené omluvy a kolena míjející opěradla; někdo se za námi nakloní pro spadlou rukavici, vlevo muž s šedými vlasy skládá brýle do kovového pouzdra a orchestr dole se mění z tělesa zpátky na jednotlivé lidi s nástroji, židlemi a unavenými rameny. Podíváš se na mě s otázkou v očích, ale už ne s tou kancelářskou panikou z pátého patra. Teď se bojíš něčeho živějšího.
Máme ještě VIP vstup, připomenu ti tiše, jako bych mluvila o druhé schůzce v kalendáři, ne o místnosti za sálem, kde se po koncertě podávají sklenky, drobné kanapky na porcelánových táccích a věty s příliš upravenými konci. Vidím, jak ti po těch slovech ztuhne krk. VIP pro tebe doteď znamenalo lepší sedadlo, možná šatnu bez fronty, program v tvrdších deskách. Ještě ne místnost, kde mě lidé zdraví křestním jménem, kde mi muži v tmavých oblecích tisknou ruku, a kde se ženy dívají nejdřív na můj obličej, potom na tebe, a nakonec na vzdálenost mezi našimi úsměvy.
Vstanu jako první a nechám ti čas uhladit si šaty přes stehna. Není to potřeba, látka leží dokonale, ale chápu ten pohyb; člověk si musí někam odložit nervy, když má vejít do místnosti plné cizích jmen. Upravím si šál, druhou rukou ti nabídnu oporu u lokte a vedu tě stranou, ne hlavním proudem ke dveřím, ale užší uličkou podél stěny, kde stojí uvaděčka s malým seznamem a zlatou šňůrkou přes černé šaty. Když mě zahlédne, ani se nedívá na naše vstupenky. Neřekne nic, jen rozepne sametovou zábranu a pustí nás dál.
Za ní je chodba s měkčím světlem. Koberec pohltí kroky, stěny mají barvu starého šampaňského, na konzolovém stolku stojí vysoká váza s bílými květy, které voní čistěji, než by měly. Tlak tvojí ruky na mém předloktí zesílí. Ne bolestivě, jen přesně tolik, aby mi bylo jasné, že se držíš nejen mě, ale i posledního kusu jistoty. Ohlédnu se na tebe. Nezeptám se, jestli to zvládneš. Ta otázka by tě shodila zpátky mezi omluvy. Místo toho se zastavím u zrcadla ve zlaceném rámu, postavím se za tebe a upravím ti jediný pramen vlasů, který se uvolnil u ucha.
V zrcadle vidím nás obě. Já za tebou, černá látka, zlatý šperk u krku, ruce zvyklé podepisovat smlouvy a přidržet sklenku bez otisku prstů. Ty přede mnou, oči trochu tmavší než před koncertem, rtěnka pořád na místě, až na sotva patrný okraj u koutku, který bych mohla spravit palcem, kdyby kolem nás nestál personál, květiny a pravidla. Skloním se blíž k tvému uchu, jen tolik, aby se můj dech zachytil o vlasy nad tvým krkem.
Nebudete se jim představovat jako moje zaměstnankyně.
V zrcadle se ti pohne pohled.
Doprovod, dodám. Host. A kdyby se někdo tvářil příliš zvědavě, necháte to na mně.
Neodpovíš, jen přikývneš, ale tvoje ramena klesnou o kousek níž. Ten drobný posun mě zasáhne skoro fyzicky. V kanceláři jsem celý den rozhodovala o věcech, které mají sedmimístné dopady a právní věty v poznámkách pod čarou, a přesto mě nejvíc uspokojí, že se ti u zrcadla přestane třást ruka.
Salonek se otevře za dvoukřídlými dveřmi a okamžitě nás vezme do sebe zvuk skla, příborů, tlumeného smíchu a smyčcového kvarteta, které hraje někde u okna, už jen jako drahé pozadí k rozhovorům. Světlo je tu nižší než v sále, teplejší, položené na tvářích tak, aby zakrývalo únavu a zvýraznilo šperky. Číšníci proplouvají mezi lidmi s tácy, na nich malé sklenky, bílé ubrousky, kousky pečiva s lososem, tenké plátky okurky, nic, co by člověka nasytilo, všechno, co má vypadat lehce. Tohle je místnost, kde se hlad jen převlékne do zdvořilosti.
První mě zastaví předseda jedné nadace, vysoký muž s úsměvem jako nalakovaná deska stolu. Řekne moje jméno, pochválí večer, zmíní příští týden a hned se podívá na tebe. Ten pohled není hrubý, tím je horší. Je společensky vycvičený, přesný, zvyklý zjišťovat vztahy podle toho, kdo stojí jak blízko a kdo komu uhýbá. Položím ti ruku na záda, mezi lopatky, úplně klidně, přes látku šatů. Cítím, jak se nadechneš.
Představím tě jménem. Ne funkcí. Ne oddělením. Ne pracovním zařazením. Jen jménem, čistě, bez vysvětlivky.
Muž se zarazí jen na půl vteřiny, dost málo na to, aby si myslel, že jsem si toho nevšimla, a dost dlouho na to, abych si to užila. Ty mu podáš ruku. Máš chladné prsty, ale stisk pevný. Řekneš něco krátkého o koncertu, věcně, bez těch zdobných vět, kterými lidé předstírají hlubší znalost hudby, než jakou mají po dvou deci bílého. Usměju se do sklenky vody, protože přesně v tom okamžiku mi dojde, že jsi nebezpečně rychle přestala být vyděšená.
Pak přijdou další. Ředitel festivalového partnera, žena z kulturní rubriky, dvě známé tváře z obrazovky, jeden politik s příliš hlasitým smíchem a jeden houslista, kterému se ještě na zápěstí drží otlak od manžety. Všichni se na tebe podívají. Někteří slušně, někteří zvědavě, jedna žena u okna s takovou přesností, až bych jí nejradši podala pravítko. Ty se nejdřív držíš o půl kroku za mnou, ale postupně se přesuneš vedle mě. Stačí několik minut, jedna sklenka vody, tři podané ruce a okamžik, kdy ti číšník nabídne šampaňské a ty zavrtíš hlavou tak klidně, že by to obstálo i před kamerou.
Líbí se mi to víc, než je rozumné.
Ne proto, že se přizpůsobuješ. To by mě nudilo. Líbí se mi, že se učíš místnost číst. Že po chvíli poznáš, kdo mluví ke mně a kdo skrze mě, kdo mi nabízí spolupráci a kdo jen chce stát dvě minuty v dosahu mého jména. Vidím, jak tvůj pohled přejede po cizí ruce na mém předloktí, po gestu příliš důvěrném na obchodní známost, a jak se ti na tváři neobjeví žárlivost, ale suché, skoro pobavené zaznamenání faktu. V tu chvíli bych tě nejradši odvedla do chodby a políbila tě u toho zrcadla tak, aby sis musela opravit rtěnku.
Místo toho si vezmu ze stříbrného tácu další dvě sklenky vody a jednu ti podám. Naše prsty se dotknou u stopky. Už ne uhýbavě. Už bez nehody.
Po půlhodině tě odvedu k oknu. Ne ze salonku pryč, jen z jeho středu, k těžkému závěsu, kde je méně světla a víc vzduchu. Za sklem leží noční Praha, střechy, lampy, mokrý kámen, možná poslední tramvaj a v dálce podřimující Hrad. Uvnitř za námi někdo vysloví moje jméno a zasměje se, ale já se neotočím. Stojíš vedle mě tak blízko, že se naše paže dotýkají od lokte k zápěstí, a ten kontakt už nemá žádné pracovní vysvětlení.
Byla jste skvělá, řeknu.
Tentokrát se na mě podíváš přímo. Ne dolů, ne stranou, ne do sklenky. Přímo. V očích máš pořád zbytek nervozity, ale už je v ní něco ostrého, něco, co se v kanceláři schovávalo pod slušnost a časové uzávěrky. Možná právě to jsem na tobě viděla dřív než ty sama.
Na tohle jste mě neupozornila, řekneš tiše.
Na co přesně?
Na to, že VIP vstup je horší než koncert.
Zasměju se. Ne nahlas, ne pro salonek, jen krátce mezi námi. Pak položím sklenku na parapet, vezmu ti z ruky tu tvoji a postavím ji vedle. Dvě sklenice, dvě mokrá kolečka na kameni, dva svědci bez výpovědní hodnoty. Moje prsty se dotknou tvého zápěstí tam, kde jsem předtím v sále cítila tep. Je rychlejší, než by odpovídalo rozhovorům o kulturním sponzoringu.
VIP vstup je jen místnost, řeknu. Důležité je, s kým z ní odejdete.
Zůstaneš stát bez hnutí. Jen tvůj palec se pohne po hraně mé ruky, jednou, pomalu, jako by sis poprvé dovolila nechat odpověď v gestu. Za námi se salonek dál tváří společensky, cinká sklo, číšník se omlouvá hostovi s prázdným táckem, někdo řeší příští ročník a dotaci. Před námi je okno, noční město a náš odraz v něm: dvě ženy ve večerních šatech, příliš blízko na pouhou zdvořilost, pořád ještě dost daleko na to, aby bylo všem jasno jak bude dnešek pokračovat.
