Článek
Můj dech je klidný, ale pod klidem je neklid, jemný a sladký jako vůně myrhy. Vím, proč jsem tu: dnes v noci se mám stát zrcadlem královny.
Paprsek z vysokého okna se opře do prachu a rozzáří ho do medu. V tom světle vstoupí ona. Nejdřív ji poznám podle ticha: dvorana se ztiší jinak, hluboko, jako by sám kámen naslouchal. Královna kráčí beze spěchu; její šperky nezvoní, jen se dotýkají o sebe jako dech o dech. Pokleknu. Položí mi prsty pod bradu a vyzvedne můj pohled k sobě. V očích má poušť po setmění — horkou, a přece chladnou.
„Přistup,“ řekne tiše. Ten hlas mi proběhne po šíji, zastaví se na klíční kosti a rozlije se do hrudi.
U trůnu otevře schránku. Uvnitř leží prsten se skarabem, lapis v hladkém zlatě, křídla složená, tělo kulaté jako kapka noci. Královna mávne, služebná namočí hedvábnou podušku do modravého oleje. Královna vezme mou ruku, obrátí zápěstí vzhůru. Prvním dotekem se neptá; dává čas, aby kůže pochopila, komu patří. Teprve potom přitiskne pečetní kámen. Zasyčí to tak jemně, až si nejsem jistá, jestli je to zvuk, nebo jen zvlnění uvnitř. Otisk skarabea se leskne na kůži jako čerstvé znamení hvězd.
„Znamení přijetí,“ řekne. Přiloží své zápěstí k mému, znak ke znaku. Teplo přechází mezi námi a já mám chuť přitáhnout si její ruku blíž, položit ji na srdce. Zadržím ten pohyb na okraji, v napětí, v němž je nejvíc sladké očekávání.
Vede mě k míse pod světlíkem. Na dně je další skarabeus — tentokrát vytesaný do kamene. Voda po něm klouže a praská do drobných perel. Královna pokyne; posadím se na okraj, lýtka ponořím do chladivé hladiny. Závoj sklouzne o kousek níž, drží, a přece hrozí, že spadne. Cítím vlastní kůži, jak se napíná k paprskům, k její blízkosti, k nejistotě, která se rozechvívá na hranici, kde končí kázeň a začíná touha.
Královna obejde mísu, stoupne si za mě a oběma dlaněmi mi sevře ramena. Tlak je přesný, znalý. Přitáhne mě o vlásek zpět k sobě, až se můj zátylek dotkne jejího hrdelního šperku. Kov je chladný, ona teplá. Nádech, výdech. „Buď mým zrcadlem,“ vydechne. V tom příkazu je pozvání. Přikývnu.
Její ruce se vydají pomalu dolů. Nepospíchají. Vytvářejí krajku z doteků, v níž každý steh drží ten další. Přes klíční kosti, přes oblouk hrudi, po boku, který si pamatuje všechno, co bylo řečeno beze slov. Necílí, nebere si — vede. Tam, kde se prsty zastaví, se mé tělo zaposlouchá. Tam, kde se vrátí, zůstane teplo, které roste. Závoj se posune; cítím vzduch na kůži, cítím vlastní křehkou odhodlanost, jak se natahuje k její ruce.
„Řekni, kdy mám přestat,“ šeptne mi k uchu. V tom je celé její panství: že se ptá, a přesto vládne. „Teď ještě ne,“ odpovím, a můj hlas je tišší, než jsem čekala.
Přede mě vloží amulet — malého lapisového skarabea na tenkém řetízku. Podrží ho nad jamkou nad srdcem, ale nepoloží. Čeká. Cítím, jak mi tělo samo zvedá hrudník, jako bych si o ten dotek řekla beze slov. Když kov přilne, je to jen tečka za větou, která už byla napsaná. Skarab se zahřívá; s každým mým dechem se houpá a hladí mě právě tam, kde chci být hlazena.
Královna mě otočí čelem k sobě. Je tak blízko, že cítím její vůni — pryskyřici, slunce, něco z písku. Položí mi palce do jamky pod krkem. „Zrcadlo,“ řekne znovu, ale teď tím slovem myslí i to, co ze mě chce číst. Zvedne ruce k mé tváři a hřbetem prstů přejede po lícních kostech, jako by kontrolovala, zda světlo dopadá správně. Dotkne se čela, a když přejede přes spánky, zavřu oči. Její rty se zastaví těsně u mých — nepolíbí mě. Jen zastaví čas. To napětí je téměř nesnesitelné; mám pocit, že se ve mně rozepíná nebe.
„Požádáš,“ zašeptá. „A já ti dám.“
„Prosím,“ vydechnu. Jen to slovo. Stačí.
Její polibek nepřichází na rty, ale na místo, kde visí amulet. Přitiskne se k němu, až skarab zacinká o zlatou hranu náhrdelníku. Náhlé teplo mi vystřelí do žaludku. Královna mě nechá chvíli dýchat a potom sjede rty níž, po linii, kterou si žádá moje kůže. Nehledá hranice, ale nachází je se mnou. Když se zastaví, zvednu ruce a jemně ji zastavím u šperku na hrudi. Dívá se na mě, čeká. Přikývnu, pomalu, vědomě. Je to souhlas i příslib.
Vezme hedvábný provaz a přiváže amulet o vlásek níž, než bývá zvykem. „Ať se tě dotýká při každém kroku,“ šeptne. Udělám krok. Kov se zhoupne a přejede po kůži, a ten drobný pohyb je silnější než jakýkoli přímý dotek. Dostávám se do vlastního těla, do rytmu, který sdílím s jejím dechem. Voda ve fontáně tleská v pravidelných intervalech, jako by odpočítávala.
Královna mě vede k nízkému stolku se zrcadlem. Postaví mě tak, abychom v odraze byly obě. Stojí za mnou, dlaně na mých bocích. V zrcadle vidím, jak se její pohled rozsvítí, když zvednu bradu jen o kousek. Dovolí mi, abych sama rozepnula poslední háček závoje. Tkanina sklouzne a zastaví se na hraně, která více slibuje, než ukazuje. Je to hra přesnosti. Otočím se k ní. Zvednu ruku s otiskem skarabea a přiložím ji na její zápěstí; ona na oplátku přiloží svůj znak na mou šíji, k místu, které skrývá vlasy. Dva otisky, dvě cesty, které se kříží právě tam, kde roste touha.
„Chceš pokračovat?“ zeptá se. Ta otázka je něžná i neúprosná. Vím, že „ne“ by bylo vyslyšeno stejně jako „ano“. A právě to dává „ano“ takovou váhu.
„Ano,“ řeknu. Vidím, jak jí ten zvuk přeběhne po rtech.
Přesune mě zpět k míse. Sedám si obkročmo na její okraj, voda olízne vnitřní stranu stehen. Zavřu oči; všechno je soustředěné mezi chladem kamene a teplem jejích rukou. Královna si klekne přede mě. Bez spěchu položí dlaně na má kolena a táhne je výš po stehnech, tak pomalu, že každý kousek cesty je jako vlastní slovo. Zastaví se dřív, než se dotkne odhaleného místa; to „těsně“ je jako nápoj. Zůstane tam, nehybná, dokud se moje tělo samo nepohne vstříc jejímu teplu. Je to já, kdo si říká o každý kousek navíc. Ona dá přesně ten kousek — víc ne. Napětí se díky tomu nevybije, jen roste, stává se širší, hlubší, plnější.
Zvedne prsten se skarabem a přitiskne ho do jamky na šíji. Vyběhnou mi jiskry až do temene. Skloní hlavu, a když se dotkne kůže těsně vedle znamení, mám pocit, že se mi podlomí kolena, přestože sedím. Položím jí dlaně na ramena. „Ještě,“ řeknu.
„Ještě,“ opakuje, a v tom slově je úsměv. Vezme moji ruku a vede ji po vlastní paži nahoru, až k šíji, kde má skrytý znak vládců. Vklouznu jí pod šperk a ucítím její tep. Královna se nadechne tak, že to slyším. Ten zvuk mě rozloží i složí znovu.
Když mě konečně políbí na rty, je to krátké, pevné, jako když pečetí uzavře listinu. Ne dlouze, ne dravě — tak akorát, aby se všechno, co jsme napínaly, na okamžik sevřelo a rozkvetlo. Přitáhne si mě, až mě kov amuletu lehce zabolí — bolest je malá a krásná, připomínka těla. Svět se stáhne do kruhu našich rukou a vody, která stříká o reliéf skarabea.
K ránu mě postaví. Přes ramena mi přehodí lehký závoj, ale nechá ho otevřený vpředu, aby amulet viděl první sluneční paprsek. Na šíji, pod vlasy, přidá druhé, tajné znamení — dotek prstenu, rychlý, horký, slibný.
„Teď víš, co nosíš,“ řekne. „A víš, co to dává.“
Přitisknu dlaně k jejím bokům, ne víc, než je dovoleno, ale ani o kousek méně. „Vím,“ odpovím. Skarab na řetízku se zhoupne a dotkne se mě tam, kde jsem nejcitlivější. Stačí to, abych se rozechvěla. Královna si toho všimne, skloní se k mému uchu a vysloví moje jméno tak potichu, že mám dojem, že to vyslovilo světlo.
