Článek
Panenky nepláčou.
Za nás to nebylo. My měli dřevěnýho kačera, pár kostek, jednu panenku, a to jsme museli bejt ještě hodně hodný! Dnešní děti mají na co si ukážou a ničeho si nevážej. Škoda každý rány, která padne vedle a počkej, ty děti ti budou skákat po hlavě..
..měla bys..
Kdykoliv slyším měla bys, zvedá se mi žaludek.
Je to přesně ten varovnej signál, kterej říká, ne, tohle přesně neudělám, protože to nechci já, ale ty..
Kdybys pane věděl, co se stalo naší panence. Kdybys věděl, že nebyla první a možná ani poslední. Kdybys pane věděl, co se stalo naší panence. Kdybys věděl, že nebyla první a možná ani poslední.
Kdyby to nebyla tvoje vnoučata nebo moje děti, ale tvoje holky, to bys jim dal.
Jenže, když se povzneseš nad hmotu, nad tu tíživou všudeobklopující energii, která tě hltí a pohlcuje. Která tě nutí si myslet, že jsi moc důležitej, nebo moc k ničemu, uvidíš neuvěřitelný.
Když nevychrlíš lávu odsudků, který zkameněj v tom malým srdíčku, jako nálepka „jsem nějakej“, uvidíš svět, daleko rozmanitější než jakejkoliland.
Děti ničej.
Ničej tvoje úsilí, tvojí práci. To, co jsi vybudoval, co jsi jim dal.
Šlapou po tvý píli a po tom, cos ty sám nikdy neměl.
Ty malý bytůstky, tě serou svým nevděkem, svou drzostí, opovážlivostí. Jako by vzaly ty drahocenný papírky, který si střežíš víc než život a hodily je do kamen. Jakoby nic. Jako by to pro ně neznamenalo nic. Jakoby se ti vysmály do ksichtu a řekli tím, že pro ně nic není dobrý. Že ty nejsi dobrej. Sám o sobě. Sám sobě. Pro ně a pro nikoho. Vře to. V tobě. Pro hmotu. Nehmatatelný pro to hmatatelný.
To vidíš. Vidíš, protože hmota je pro tebe nejvíc. Není nic nad.
Ale pod?
Když se zastavíš v celým tom procesu „ničení“ a pozoruješ, cítíš.
Uvidíš, jak ty malý ruce osahávaj materiál, zjišťujou, jak to drží dohromady. S dospěláckým rozumným „aha“ radostně valej oči, když ta malá noha vycvakne ze zbytku. S jistým “ jo" a jiskrou v oku, když vycvaknou ručičku. Se smutným “ ups" a s nadějí vrátit to tam, se nenápadně rozhlíží po pokoji.
V žádné té chvíli, kdy rozkládají malou panenku na kousky v sobě nemají pocit, že by ti chtěli ublížit. Prožitek toho, co je baví, co jim dává smysl, čím se učí, je vysoko nad hodnotou toho, kolik ta panenka stála.
Jistě, nevděčné děti! Tolik hodin práce, tolik snahy, tolik materiálu, tolik Hmoty!
Ty bys dostal na prdel, klečel bys na hrachu a o hračkách by se ti mohlo jen zdát. Vás to naučili, vážit si věcí! Do vás to vtloukli! Dostali jste a přežili jste a jak jste vychováni!
Vychovaní hmotou, pro hmotu a do hmoty. Vychovaný lpět, mít se dobře. Konzumovat.
Víte, život v bídě má jednu velkou výhodu.
Říkejte si, že to je nevážit si věcí, ale já tomu říkám, nebýt spoutaný hmotou.
Zjednodušeně tomu říkám „seru na to“.
Když žijete dlouhé roky v mínusu, v tom, že nemáte nikdy víc než potřebujete. V tom, že ať uděláte, co uděláte se všema svejma talentama, snahama, plánama, pracema nikdy nemáte to, co si přejete. Když jste vždycky ve špatný čas na špatném místě proto, aby jste nikdy nic nemohli získat a byli vždycky zbití, je vám hmota groteskou. Jediné, co v sobě opravdu neustále a ustavičně řešíte, je hloubka.
Když pominu, všechny ty existenční věci, který se týkaj toho, jak v tý hmotě přežít..
A tak vezmete torzo panenky do dlaní a tiše se ptáte dcery. Tak tiše, aby vás obava z toho, že máte nevděčný děti, který si ničeho nevážej a všechno ničej, neslyšela..
„Myslíš, že ji to nebolí?“
Ona myslí, že ne. Není hloupá. Na rovině materiálu si je vědoma toho, že je z plastu a že k tomu, aby se hýbala je potřeba rukou a mluví za ní často mámina pusa. Bít jí kvůli skládačce z hmoty? Trpět, kvůli něčemu, co mi v životě vždycky unikalo, ať jsem byla jakákoliv, abych ji naučila, že si toho má vážit? Ne, to je můj problém.
S tím vším, co mě drtí a drží při zemi jako nuzáka se nebojím. Vezmu autíčko. Je mi jedno, kdo nám ho dal, kolik koho stálo, kolik hodin ho kdo vyráběl. Ne, to není můj problém.
Kdyby mi bylo v životě hmoty dáno, mám za to všechno, co mi bylo hmotně odebráno obří vilu, nabušenej auťák a bůhvíco..
Jenže, život, můj Mistr, mě dlouhá léta učí, nelpět.
Víte, jak se děti učí? Především nápodobou. Opakují. Pokud vás vaše dítě bouchá, jistojistě to muselo vidět u vás. Pokud je k vám drzé a posílá vás pryč, dám boty, že ve chvílích, kdy se (pro vás vzteká), ho posíláte do pokoje, aby se uklidnilo. Přitom jen volá o pomoc. Často chce obejmout, cítit se v bezpečí, slyšet, že i když to podělalo je dobré a milované.
Pane, moje děti zničily panenku a já autíčko! To jsme rodina. To jsme generace!
Víte holky, vždyť to nevadí. Ani lidi nejsou dokonalý. Tadle panenka si s těma ostatníma sice nemůže kopat, ale může si s nima hrát. Povídat si, prohlížet, fandit..
Náhodou, super vozík jsme vymysleli. Vždyť ji nemusíme vyhazovat, byla krásná, stalo se, ale teď je už zase šťastná.
„Maminko, myslíš, že pláče?“
Myslím, že ne. Nemá sice nohy a ruku, ale můžou jí vozit s sebou a starat se o ní.
Ukázat jí, že za to stojí, že i když měla blbej osud, že to zvládne.
Když pomineme rvačky o to, kdo bude nemocnou panenku vozit, naučili jsme se dost zásadní věci.
Děti zkoumají svět, neničí ho.
Prožitek je vždycky nad hmotu.
Problém je příležitost.
Mít moc je nemoc.
