Článek
Dobrý den,
vím že tento příběh je těžko uvěřitelný, avšak zcela a do poslední tečky pravdivý. Řeknete si, že přeci musí být nějaké dovolání… pomoc… opora… třeba u úřadů, nebo dokonce u Policie České republiky… vždyť přeci žijeme v právním státě, máme zákony, máme úřady, máme i tu policii s logem POMÁHAT A CHRÁNIT,… máme…
Máme spoustu možností, ale ve skutečnosti "jen máme"!
Ale asi se musí příběh říkat od začátku… tak tedy…
Bylo nebylo, spíš je… obyčejná rodina… vezměme si třeba již postarší ženu, která má (a klidně ať se zlobí) již kvetoucí část svého života za sebou. Tato žena celý život pracovala, měla rodinu, známé i přátele, své koníčky a dokonce i přítele. Ale co čert nechtěl, jak říkávala moje babička, „Nemoc si nevybírá“. A tak ta žena onemocněla. Nic nového pod sluncem, takových lidí je a bude, má přece krásnou a velkou rodinu, která se jistě s láskou a ochotou o svoji blízkou osobu postará… no, a tam je ten problém. Dejme do děje tři dcery, jako v klasické pohádce. Ale tady pohádka končí a jede se tvrdý horor…
Tři sestry, tři názory, tři povahy, tři nároky, tři možnosti, tři …, prostě vše je třikrát. Tahanice a rozpory můžou začít! A přidáme i trochu chamtivosti a vypočítavosti, smícháme s psychickými problémy jedné z nich a poraněnou dušičkou té další, a nebudeme šetřit ani tu třetí a dáme jí touhu pomáhat možná až moc s vidinou báječné harmonie. Vše protřepeme v nádobce na vztahy a pro větší srandu tam šoupneme i starého, značně svérázného přítele.
Nemocná žena již nedokáže odhadnout rozsah svých rozhodnutí a hrozí reálná ztráta financí a potažmo i domova ve formě nepatřičné investice, daru, nevýhodné smlouvy, a pod.
Řeknete si, že i na tohle je přeci náš stát připravený. Takže ta snaživka podala návrh na omezení svéprávnosti staré ženy a naivně si myslela, že ji tím ochrání před vlky a masožravými příživníky a kupodivu stát zafungoval. Dokonce i přes nesouhlas těch dvou zbývajících sester. A co víc, určil i opatrovníka, protože vztahy všech tří potomků byly mírně řečeno mimo soudní mluvu. Nikdo se nesmí divit, vždyť o peníze jde přeci až na prvním místě, a starý nemohoucí člověk je dobrý zdroj. A tady by mohl příběh skončit a ani by se do hororové části neposunul, jenže, to by nebyl život.
Milé nepochopené sestry se rozhodly, že život své životadárkyně vezmou do svých rukou. Upřesněme situaci, rozhodla se jedna sestra. A ta druhá statečně a srdnatě nastavuje samu sebe jakožto štít pro neohrožený boj za klidný a nikým, a to doslova a do písmene nikým nerušený odpočinek, který se ve své podstatě proměnil v unuděné a zdlouhavé čekání na smrt. Stará žena je ponechána ve svém polospánku zavřená na propůjčené posteli umístěné v obývacím pokoji mezi hromadou naskládaných předmětů zcela různé povahy (taky co by mohla celý den ležící na posteli dělat). Pro jistotu má zvednuté zábrany, aby neutekla. Někdo by mohl namítnout, že se přeci dá pobyt v posteli zpříjemnit. Dá, ale to by se musel o ženu projevit zájem a třeba se jí všímat, snažit se ji zaměstnat. Tedy pokud se nebudou počítat nadávky a hádky spolubydlících jako na divadelní scéně hned u nefungující polohovací postele, dvěma slovy - psychický teror. Prostě muselo by někomu na té staré ženě záležet. V tomhle velmi smutném příběhu bohužel hrají prim peníze vyplácené státem, které by měly být využity na péči o nemocnou ženu. A někdo by si zase řekl, že aspoň ty peníze že jsou, protože být starý a nemocný, a ještě k tomu chudý, to je přeci hrozná představa. Jenže kdyby ta žena měla možnost začít cvičit (opravdu cvičit a ne jen přendávat nohy ze strany postele na druhou) a chodit aspoň po pokoji a ne jen se potácet mezi nahuštěným nábytkem a krabicemi umístěnými do slalomové dráhy v trase ke stolu cca dva metry od postele a zpět, tak by třeba ty peníze mohla přestat pobírat. Ale tím by skončil i „dotační program“ pro starající se. Řeknete si smutné kino, ale ono je to ještě smutnější. Ta naivní snaživka neustále provokuje kolem stojící úřady i policii svými zcela nepochopitelnými požadavky, jako že by mohl „někdo“ zasáhnout a třeba i konat ve prospěch té již odevzdané staré ženy, která se upnula na svou vysněnou představu fungující harmonické rodiny, že dokonce není schopna ani se bránit proti útokům ze strany své vlastní dcery. Ne fyzické, ale psychické a emoční trýznění ji čas od času přivede k pobytu v nemocnici, kde je občas na obtíž, protože lidé kolem ní nechápou její smutek a uzavřenost, a občas je veselá z lidské blízkosti a porozumění veselejších pacientek. A zase hurá domů do „domácí péče“, kde je odkázaná na pomoc bližních, kteří vlastně ani neví, co potřebuje a jak moc touží po klidném stáří včetně kontaktu i s jinými lidmi. Jen neustále vyzdvihují důležitost svých pocitů a nutnost dostat se k jejímu důchodu. A přitom ta stará žena upoutaná na tvrdou postel řeší jen svou touhu po klidu. Tom skutečném klidu, ne po tichu v opuštěné místnosti.
Řeknete si, že přeci opatrovník by mohl zasáhnout v její prospěch, mohl, ale buď nechce nebo opravdu nemůže, ta žena si musí pomoct sama…
Tak policie může zasáhnout a ženu vysvobodit z toho vězení. Omyl, nemůže, projevy týrání lze dokázat jen u fyzického napadení, ne u psychického, a kdo by věřil jejímu posunku, že před rodinou vlastně nebude raději ani povídat, protože by to hned schytala za „nějakou úplně strašnou lež, vždyť ji všichni milují a starají se o ni, tak jim přeci musí být vděčná“…
Takže jsme v začarovaném kruhu. V pohádkách je to les, ze kterého stačí vyjít na správnou cestu, tady je to bohužel jiná cesta, která by staré ženě pomohla najít cestu ven. Je smutné, že dnes se média a politici včetně soudců pozastavují nad chováním člověka k týranému zvířeti, ale týrání bližních je pořád schováváno za záclonu nezájmu cokoli prosadit. Částečně je na vině zákon, to beze sporu, protože co není zakázáno je vlastně povoleno, a částečně, možná víc než částečně, je na vině lidská lhostejnost a snaha vše bagatelizovat a ukrývat, aby se nic nemuselo řešit.
Když to shrnu, pokud stará žena nenajde dost odvahy postavit se vlastní rodině a říct jí: „DOST!!! CHCI ŽÍT JAKO ČLOVĚK, CHCI CHODIT JAKO ČLOVĚK A CHCI ABYSTE SE PŘESTALI PŘEDE MNOU HÁDAT A UBLIŽOVAT MI TÍM“, aby se pak od přítomných bližních nechala doslova a do písmene „sežrat zaživa“ v podobě výčitek, urážek a vydírání, není cesty ven z tohoto už tak smutného příběhu. A opatrovník, který by měl tu starou nemocnou a vlastně bezmocnou ženu chránit i před jejími blízkými, jen a pouze přihlíží…
Takže té ženě nezbývá než počkat až zazvoní zvonec…..
