Článek
Každodenní komunikace v pracovním prostředí často odhaluje jemné, ale o to ničivější formy moci. Jedna zdánlivě nevinná otázka či poznámka – třeba připomenutí, že „to je přece jen kancelářská práce“ – stačí k tomu, aby podřízený pocítil tlak a nejistotu. Takové drobné, opakované narážky vytvářejí neviditelnou bariéru respektu a hodiny strávené v tichu po nevhodném výroku mohou být bolestivější než otevřený konflikt.
„To je přece jen asistentka, ne?“ „Jdi prosím hned do obchodu pro sůl, zapomněla jsem „To je tvoje práce, tak co se divíš“ „Jenom to dej na papír, je to jednoduché, neboj to zvládneš“
Možná si řeknete, že podobné narážky patří do světa módy a showbyznysu – do filmu Ďábel nosí Pradu. Jenže realita v kancelářích řady českých firem je mnohdy tvrdší než hollywoodský scénář.
Mocenská hierarchie a její temná stránka
Ve světě práce máme všichni svá označení: ředitel, specialistka, asistent, internista. Každá role nese zodpovědnost i úroveň vlivu. Když ale ten, kdo drží nejvyšší pravomoc – majitel či generální ředitel, začne své podřízené pravidelně zlehčovat a podceňovat, vytváří se jedovatá atmosféra.
- Zneužití formální moci
Majitel rozhoduje o vaší výplatě, kariérním postupu i svobodě projevu. Když vám otevřeně říká, že „je to jen kancelářská práce“, dává najevo, že váš přínos nestojí za řeč - Strach jako nástroj řízení
Opakované narážky a ironie budují systém, v němž se lidé bojí chybovat. Kdo nemluví, neptá se, neprosazuje nové nápady, „nezpůsobí problém“ – ten přežije. Ostatní mlčí, aby se vyhnuli dalšímu ponižování. - Maska nepostradatelnosti
Majitel, který ponižuje, si tím kompenzuje vlastní nejistoty. Každá urážka je pokusem upevnit si neotřesitelnou pozici „všemohoucího vládce“. Ale pod touhle maskou se často skrývá strach z konkurence, nedostatek empatie a nedostatečné uznání vlastních kvalit.
Zrcadlo z mola: Ďábel nosí Pradu a realita
Ve filmu představuje Miranda Priestly moc, která křehce ničí její podřízené. Její považování podřízených za „neviditelné“ až výsměšné demonstruje, co všechno může stát za pozlátkem úspěchu. Ačkoli je Ďábel nosí Pradu fikcí, vztah mezi šéfem a týmem, který tam vidíme, není vzdálený realitě mnoha moderních firem.
- Tvrdé výroky jako standard
„That’s all.“ Závěrečná věta, která znamená konec diskuze, a přesto jí každý rozumí jako domluvě. Stejné jednoslovné odsouzení padá i na běžných poradách. - Vyhoření a odchod
Andrea Sachs nakonec najde sílu odejít a zachovat si zdravý rozum. V praxi ale mnoho lidí uvázne v začarovaném kruhu: výčitky svědomí, nejistota, paralyzující úzkost.
Dopady na „oběť“ – pomalá eroze sebedůvěry
Každá ironická poznámka, každé zlehčení úkolu přispívá k postupnému rozpouštění vlastní hodnoty. Mluvím o mikroerozi sebevědomí:
Pochybnosti o vlastních schopnostech
I excelentní výsledky postrádají váhu, když z nich neplyne uznání.
Emoční vyčerpání
Neustálý stres z očekávání dalšího ponižování vyčerpává psychiku i tělo.
Narůstající izolace
Oběť přestává sdílet své nápady, stahuje se stranou, aby unikla dalšímu výsměchu.
Co to vypovídá o šéfovi
Ponižování není důkazem síly, ale slabosti. Kdo se potřebuje druhým nade vše stavět, ten sám zápasí s vlastní nejistotou. Je to signál nedostatku emoční inteligence a empatie. Jsou to lidé, kteří:
Nesnesou pocit, že by někdo mohl být úspěšnější než oni.
Nevědí, jak ocenit odlišné perspektivy nebo schopnosti.
Často sami prošli podobným zacházením, a tak opakují toxický vzorec.
Jak se bránit a zachovat si důstojnost
Zachovejte klid a nenechte se vyprovokovat. Emoce jsou přirozené, ale prvním krokem obrany je nenechat se zatlačit do kouta výbušnou reakcí. Reagujte klidně, ale pevně.
Nenechat se definovat chováním druhých.
Pomáhá v duchu si říct: „Tohle není o mně, ale o jeho postoji.“
Nezavírejte se – prověřte si možnosti v jiných odděleních nebo externích pozicích.
Důstojnost není luxus. Je to naše právo.
Co mohu poradit na závěr
Pokud i vám připadá, že život v kanceláři sem tam připomíná scénu z Ďábla nosí Pradu, nejste sami. Ale na rozdíl od filmu, kde se Andrea nakonec vzpamatuje a úspěšně se postaví na vlastní nohy, v reálném světě často zůstáváme v pasti strachu a pocitu méněcennosti. Rozpoznat toxické chování, pojmenovat ho a čelit mu asertivně je prvním krokem k tomu, abychom si udrželi svou hodnotu – titul ani pozice ji neurčují, určuje ji naše odvaha stát za sebou i tváří v tvář „všemohoucímu“ šéfovi.
Umět se klidně postavit, ozvat se, nebo v krajním případě odejít, je projevem vnitřní síly. A ta je nakonec důležitější než jakákoliv pozice na vizitce!
Neztrácejte svou hrdost a nezapomínejte na sebe, a to pro ty, kteří postrádají slušné chování a základní hodnoty.
Zdroje:
https://workplacebullying.org/
https://www.researchgate.net/publication/373247258_The_Devil_Wears_Prada_2006_A_Case_Study_on_Management_Philosophies_and_Organizational_Dynamics_in_the_Fashion_Industry
https://crln.acrl.org/index.php/crlnews/article/view/17431/19237
