Článek
S napsaným článkem: Já jako odpadkový koš, kdy jsem popisovala, jak se cítí „empatický“ člověk, mi přišlo mnoho odezvy od vás. Za prvé jsem ráda, že jsem jej zveřejnila, protože jsem si uvědomila, kolika z nás se takové téma vlastně týká. Velmi vám děkuji za vaše komentáře či odezvu. Dozvěděla jsem se mnoho zajímavých poznatků. A utvrdilo mne, že na tyto potíže fakt nejsme sami.
Každý má jinou časovou linii, kdy si dané věci sám uvědomí a snaží se s tím něco udělat.
Dalo mi to novou perspektivu, že opravdu ráda budu pokračovat v popisování takových dějů. Aby si i další lidé mohli uvědomit, že se takové stavy nedějí pouze jim. Ačkoli to často vypadá, že tím peklem procházíme naprosto sami. A často nevíme, kde nalézt pomoc.
Proč si to myslím? No, z důvodu, že já jsem takových sto lidí pro konkrétní pomoc potřebovala i jsem si požádala. Ale nezdá se mi, že by zcela všemu, co se v životě člověka odehrává, rozuměli.
Takové ty povrchní rady, zajdi si k psychiatrovi či potřebuješ terapii.
Ale zkuste si zlomit nohu a čekat na adekvátní pomoc osm měsíců. Protože takové jsou objednací doby pro psychologickou pomoc dnes. Do duševních procesů vám nikdo nevidí. Nikdo z daných vám myšlenky nečte a ne vždy dokáže adekvátně reagovat. (O této zkušenosti budu psát, ale trochu později). A protože to tak je, přijímám, že si musím poradit hlavně sama. Z toho důvodu píšu, aby lidé věděli, nezoufali si a snažili se vycházet z toho co ví, znají a co je jim momentálně ku pomoci to nejbližší.
Ne nadarmo se říká: vše, co ke svému životu potřebuji – už mám. (Jenom je potřeba se pořádně rozhlédnout).
A někdy to je třeba jenom sdílené slovo, které nám pomůže se do té propasti více nepropadat. Dodat si naději a odvahu. Vykročit znova. A znova. A tolikrát, kolikrát to bude potřeba. Dlouho jsme žili v závoji a časů nevědomosti. Kdy nám nebylo předkládáno vše, jak opravdu je. A to nese traumatické uvědomování si. Různých skutečností, s nimiž se dnes musíme potýkat.
Každý je jinak citlivý. Každý svět vnímá ze své perspektivy. A také na každého pak platí možná i jiná metodika. Lidem prostě nestačí plochá rada, jak z toho pekla, jež mnozí prožíváme, tedy ven. Já jsem tu proto, že jsem ty problémy prožila, definovala a je popisuji. Aby se nám snáze nacházelo uvolnění, klidu, uzemnění a intuice. Jak postupovat dál.
Rozhodně mi nepomáhaly rady typu: nelituj se, neumíš poslouchat, já mám taky problémy atd. Protože naprosto bagatelizovaly, co doopravdy prožívám. Rady od necitlivých jedinců tedy berte s nadsázkou, protože oni vaše stavy vlastně nepoznali. A nemají realistickou základnu. Vlastně se o váš příběh nezajímají, ale protože to chtějí mít z krku, pošlou vás nějakou radou prostě od sebe pryč.
Celkově vzato, když člověk zažívá to ono peklo, dá se docela i říct, že je to dobrá zpráva. Protože nás nutí v životě něco změnit, něco pochopit, někudy se vydat. Rozhodnout se pro novou perspektivu. Zabojovat. Vystoupit z komfortní zóny. Nečekat, že někdo za nás něco vykoná. Postavit se do své síly. Nenechat se druhými vláčet. Nenechat se urážet. A hlavně, ignorovat ty - které nezajímá, jak se máte, ale zrovna se potřebují od vás nasosat energeticky. Proto budou do vás šít a rýpat.
Aby si své nevědomé pochody vylili na někom jiném. Stylem – tak teď si připadám jako odpadkový koš já. Děkuji, to jste si na nás teď vylila své potíže. No, nevylila. Nikdo druhé nenutí číst, co nechce. Tady mám jednu radu pro všechny, kteří dostávají stejné. Vždy druzí lidé mluví jenom o sobě a svém poznání. A také mluví z perspektivy, po kterou se sami dostali.
To znamená, že vždy si můžete říci, že lidé mluví opravdu jenom o sobě. I když to vypadá, že ukazují na jiné. To mne uklidňuje. Že mne se jejich nastavení vůbec netýká. A já se netajím tím, že popisuji své procesy.
Takže, máte-li problém, dejte si odvaz, pauzu. Odměňte se. Je to proto, že jej máte řešit. A to znamená – že máte schopnosti a know how, jak na to. I když si to momentálně o sobě nemyslíte. Máte na to, jinak by se vám to nedělo.
To je má dnešní zpráva pro ty, kteří jsou se mnou na stejné vlně k poznávání. Přátelé dnes už to více rozebírat nebudu, vše má svůj čas. Přeji nám krásné zítřky a i těm, kterým se mé zprávy nelíbí.
A jak to dopadlo s tím odpadkovým košem dál? Stále ještě nastavuji hranice. To znamená, že lidem říkám, co se mi nelíbí a nereaguji na to, pokud si to uvědomit nechtějí. Když přesáhnou určitou mez, pochopila jsem, že tu pro sebe vzájemně nejsme. A budu si hledat své pole (působnosti) jinde.
Na závěr: Děkuji vám všem za vaši ohromnou podporu a sdílení vašich vlastních příběhů. Vaše reakce mě utvrdily v tom, že je důležité otevřeně mluvit o bolesti a traumatu, hledat společně cesty, jak se s nimi vyrovnávat. Vaše slova mi daly sílu a motivaci pokračovat dál v psaní. Nezapomínejme, že i když se můžeme cítit osaměle v našich nejtěžších chvílích, vždy existuje někdo, kdo s námi soucítí a podporuje nás. Držme se společně a věřme, že i malé kroky vpřed mohou vést k velké změně. Děkuji vám všem za vaši sílu a odvahu.
Sunwise
