Článek
Přátelé, máte na to?
Ne, takhle si zavařit život jako zavařeninu, jako já. Zabýčenec, co se sebou nehne ani za kost. Není to blbost, jen holý fakt. Před čtyřmi lety jsem si napsala návod, jak se z problémů vymanit. Ale ne, že bych ho usilovně dodržovala.
Můžu si za to sama. A i když se mi to nechtělo přiznat, nebyla jsem v příjemné energii vůči ostatním. Ze zoufalství, frustrace a všudypřítomné bolesti jsem se držela v kruhu traumatu. A co se stane? Neustále remcáte, žehráte. Na osud, na lidi, na okolnosti, na všechno. Pravý Čech si vždy najde viníka. Ale ta bolest, ta nejde vydržet.
Musela jsem tápat, jak se z toho vymanit. No, neřekli byste to – je to jednoduché. Odpustit. Všichni to tušíme, ale málokdo koná. A tak vás ten kolotoč nechá se točit, dokud si na to nepřijdete sami.
I když vám tu dám návod, propustit to ze sebe, musí každý sám. Žádný kouzelný proutek nepomůže. Někdy prostě „kašlu na to“ a stav „uprdelismus“ nefungují. Ne, když už je toho na vás příliš moc.
Kde se stala chyba?
Čím víc pátrám, tím víc nacházím chaos. Věci mám jakoby vysypané. Neroztříděné. Nestíhané. Nedokončené. Není kapacita, není síla. Není nic. A být v tom, to opravdu nechcete. Jednoduché je odpustit – v praxi to ale vůbec jednoduché není.
Je jedno, jak to má ta či ona druhá strana. Na tom, kdo, kdy, s kým, kde – nezáleží. Toho je tolik, že to nespočítáte. A osud? Karma? Šak na co to je? Aby spravily věci dané ve vesmíru. Nemá smysl řešit za druhé, nakládat si na záda další zátěž. Obviňovat, očerňovat – sebe nebo ostatní. Nebo dokonce přebírat zákony osudu do své vůle.
Propustit, odpustit a vypustit. A všechno. Pořád. Dokud se neuleví. Zákony vesmíru to zařídí samy. My tu nejsme od toho, abychom dělali jejich práci. Soudit, kritizovat, přebírat zodpovědnost za druhé – to nikam nevede.
Osvobodit se
Já si ten návod napsala a měla i rádce. Ale nechtělo se mi uvěřit, že je to tak jednoduché. Ano, je, ale složitá hlava chce na všechno odpověď. Tak s tímto tam – k uprdelismu. Vědět všechno? Nebo mít na všechno odpověď? To nejde.
Prostě jdu dál. Osvobozená od řešení problémů, které do mého sortimentu nepatří a ani se zde nevejdou. A je to. Mám vyřešeno jednou provždy. Každý si dělá, co chce, a já za druhé odpovědnost nemohu přebírat. Zákony vesmíru každého zavedou tam, kam má.
Je to jisté. Je to jistota. Tak proč všechno zásadně řešit? Konám, jak nejlépe dovedu. A věřím, že to tak dělá každý. Co kdo neumí, to se naučí. Šak proto tu jsme.
Taky si určitě každý uzná, s jakým koná záměrem. Zda je čistý a nebo plný jedu. A já se dnes prostě rozhodla s těmi jedy u sebe skoncovat. Už nechci řešit, jak se mi to či ono přihodilo ani proč.
Naučila mne to pokora. Když jsem vděčná za pomoc, která mi byla nabídnuta a neočekávám víc. V tu chvíli si uvědomím, že víc už jsem dostala. A možná za to všechno ani nepoděkovala. Tak to dělám dnes, dokud mám na to čas.
Děkuji za ty útrapy, které mne dovedly tomuto poznání. Děkuji za ty, kdož mi jakkoliv pomohli nést své břemeno. A děkuji i těm, kteří mi ukázali záda, abych pochopila, že je nemám za to soudit nebo obviňovat. Protože pokud se to mělo stát, jak jinak bych tu situaci zvládla. Kdybych nemusela jít kus cesty i sama? Jak bych poznala, že na to síly mám své dost?
Sunwise
