Článek
No zní to pohádkově. Čím víc mám jasněji v sobě, tím líp se mi jde. Ale sami dobře víme, že až tak snadný přístup k tomu, co jsme zač a kam jdeme není snadno dostupný.
Je to dané mlhovinou a závojem. Závojem myšlenek a cest ostatních kolem nás. Pak se opravdu nejde v sobě vyznat. Když jsem naučen se s nimi porovnávat. Vidět, že druzí jsou v něčem lepší. Že se jim jde snáz. Že nemají tak hluboké obtíže.
Často si člověk připadá nespravedlivě. Opovrhuje tím vším, a nakonec je sám opovrhován. Říkám si, to se nemůže stát náhodně. To se nemůže mi dít furt dokola. Co to je, že pořád něco opravuji a nic není hotové.
Nevydala jsem se kam jsem měla. Tak jsem si pak řádně naložila. V okamžiku, kdy jsem věděla kdo u toho co dělám jsem. Co tím zamýšlím a jaký je můj záměr, v tu chvíli se mi karta obrátila.
Takže takto to je. Když vím, že jdu tam kam směřuje má duše. Daří se mi. Dostává se mi na to i energie. Když se zaobírám něčím, co není předmětné. Je mi z toho jenom zle. Takto jsem to začala rozlišovat a neustále si připomínat.
Protože nové objevy o sobě jsou mi nové. Jsou nové proto, že se na ně dívám znovu. Jsou nedotčené, protože je tak chci vnímat. Ještě jsem neudělala příští krok, ale nyní tvořím ten jedinečný. Ten skutečný. Ten, který se vydávám tvořit.
Já moc dobře vím, jak těžké je najít svůj životní úkol. A ještě mu i uvěřit. Neb druzí vám s tím nepomůžou. Není to v jejich moci. Tu jste si dali vy. Směřují, směřují, radí. Ale vyznat se v sobě musím já sám.
Pochopit svůj úděl a kam jsem se vydal musím vědět já sám. A i kdybych měl tisíc učitelů nebo jenom jednoho. On vám to dozajista nepoví. Nesmí. Není to jeho úkol. Šlapat si tu cestu musíme opravdu sami. Je to z důvodu, neporušování svobodné vůle člověka a také z velkého jiného důvodu. Představte si, že si určíte práci a udělá ji za vás někdo jiný. Kdo dostane uznání a odměnu? Také někdo jiný. Z toho důvodu je proti morální určovat druhým, kam se sami vydali. Můžete jenom nasměrovat.
A v tu dobu nejvíc nadáváme. Žehráme. A já nevím co všechno. Tedy já jsem byla statečně divoká, nepřejícná. Byla jsem zoufalá a nadávala jsem. Všem okolo, jak si to tu představují. Taky jsem se cítila nevděčná, provinilá. A všechny ty nízké faktory.
Ty za to můžeš, že mne se nedaří. No a tak touto cestou jsem si objevovala, co všechno mne prudí na druhých. Co všechno jsem v sobě nepřijala. Své frustrace. Zloby. Nechutenství. Sebemrskačství.
Protože jsem nechápala, jak si mám odpovědět na základní otázku. Kde se mi nedostává odpovědi. A když se mi ji dostane, nechce se mi tomu ani uvěřit. A tak dnes to poznám podle toho, kdy mi přijde energie. Vím, že ano - tudy. Pak všechno ostatní odpadne. Jak slupka od banánu. Prostě se to sloupne, sníte si svůj banán a už se tím nezaobíráte.
Ale on to většinou není banán, ale velmi důkladná cibulová slupka. A tam je jedna vrstva za druhou. Dostat se k jádru sebe sama. Mít na to píli, trpělivost, vůli, odhodlání a neselhat.
Nikdo vám to nepoví, tak to po druhých nechtějte. Zkoumejte a objevujte. Naleznete. Vím, že to umíte. Když jsem to zvládla i já. A to nebyla lehoučká cesta. Vždy jsem si říkala, čím víc to bolí, tím to musí být někde blízko.
To povědomí. Co jsem zač. Co mám konat. Z čeho budu v rovnováze. Z čeho mne samotné bude dobře. A na co u toho druhé nepotřebuji. A co mi také přijde za odměny. Když přichází odměny, dary nebo znamení, vím, že se jde tudy.
Dostáváme jednoduché, pravdivé a nenápadné odměny. Většinou je to spojení duše s duchem univerza. Kdy se zastaví a ví. Ví, že tato zpráva přišla pro mne samotného. V písničce, větru, ve hvězdách, na úkazech na nebi.
A neustále se v tomto pilovat, usilovat a mířit dál. Neotáčet se a nenořit se jenom do hlubin dna. O tom jak je to s duševními nemocemi, není lehké psát. Protože každý si informace přikrašluje, jak dalece je sám poznal. I z toho důvodu, píšu na půl obecně, na půl s příkladem.
Ne, nezdá se mi to tak jednoduché. Napsat ano, to lze. Ale moc dobře vím, že si z toho každý vezme také co chce. Dnešní zastavení se je o hledání své cesty, že to není snadné, ale také to, že za vás druhý nepůjde.
---
Doslov
Hledání vlastní cesty je jedinečný proces, který neřídí nikdo jiný než my sami. Každý krok, každá otázka, i každé zaváhání nás vedou blíž k pochopení, kým jsme. Tento proces může být bolestivý a zdánlivě nekonečný, ale v jeho hlubinách nacházíme odpovědi, které stojí za každou slzu i námahu.
Pokud se vám zdá, že se ztrácíte, nezapomínejte – i tápání je součástí cesty. Až odložíte staré vrstvy a zůstanete jen vy, naleznete nejen svůj směr, ale také klid, který přichází s pochopením svého poslání. Věřte své intuici, naslouchejte tichu a dovolte si tvořit.
Tudy vede cesta – a vy ji už znáte.
S přáním klidu a inspirace,
Sunwise
