Článek
Důvod, proč jsem zde začala psát, nebylo to, že se vypovídám a mne se uleví. Ale protože cítím, že to dělat mám. Pro druhý. Pro ty lidičky, kteří se cítí někde uvězněný.
Uvědomuji si totiž, že nejsem sama v nějakých potížích. A také si uvědomuji, že mi je společnost nevyřeší. Ty mé osobní. To je práce na vlastní retrospektivě. A jsem senzitivní člověk, takže co pochopím u sebe, chápu nebo vnímám i u těch ostatních. Že někdy tu pomoc potřebujeme a někdy si o ni neumíme říct. Jindy prostě už nemáme ani tu sílu. A často nevíme, za kým s tím jít.
Máme své životní příběhy, někdy stoupáme, jindy klesáme. Jak se v tom má zdravý člověk vyznat. A jak pak ten nemocný? Jak se v tom má vyznat člověk, který stojí na břehu, skále či na hranici svých sil? A co když mnoho let musíte umět chodit po tenkém ledě?
Sama jsem si tím prošla. A právě proto chci dodat odvahu těm, kteří nevědí, kudy dál. Já osobně jsem se několikanásobně v životě zbláznila, bojovala jsem proti systému a ostatním, že ze mne nebudou dělat blázna i nadále. Odmítala jsem jejich příkazy, péči.
Koneckonců, když je vám hodně zle a lidé vám nerozumí, kam by vás měli řídit, tak i každý schizofrenik má problém. První je si přiznat, že je momentálně mimo (jinde) než ti ostatní. To ale neznamená, že není validní, jak se cítí a co prožívá.
A tu je druhý problém, že ti dotyční, kteří vás mají chránit nebo vám nějak pomoci, si tyto stavy neprožili a nepovažují vaše prožitky za validní. Z toho důvodu vzniká velký nepokoj, jak si mám pomoci - když nemůžu a jak mi má někdo jiný pomoci, když tomu třeba ani nerozumí.
Příklad. Řeknou vám, že prožíváte bludy, ale váš mozek je považuje za relevantní. Nemocnému mozku nevysvětlíte, že to, co prožívá není reálné. Takže když nenajde člověk v někom důvěru, je v tom problému opravdu sám. Ať chce či nechce.
To je velká propast, kterou zná mnoho lidí. Dostanete prášky, léčbu a zdar. Zbytek je na tobě. No v mnoha případech vás prostě natvrdo zavřou do toho vězení, abyste si něco uvědomili. Nemáte sice jak, protože mozek zrovna nefunguje, ale o tom není dnešní povídání. To možná jindy nebo příště.
Ale jděte tam, pokud už nemůžete, (přijmout základní léčbu) protože prášky právě splaví ten ton výstražných hormonů, které vám v hlavě dělají ten blázinec. Po pár týdnech budete moci za sebe přemýšlet. No a pak i dost často rekapitulovat, co se to se mnou stalo.
O bláznovství bych mohla psát neuvěřitelné slohovky, ale dnešní téma je pouze o povzbuzení, že nemusí být nic ztraceno a já jsem toho důkazem.
-------------------------------------------
Můj důvod tedy znáte, vím, čím jsem si musela projít, jak jsem musela být silná, víc kolikrát jsem stála na tenkém ledu a nebylo to na pár dní. A také vím, že mnoho limitů a přesvědčení jsem překonala.
A co zásadního na tom je a pozitivního? Že cesty někam vedou a my si vybíráme. Vyberu si, zda se chci v tom utápět, a nebo někam mířit. A když se zaměříte, ať je vám v tuto chvíli jakkoliv, pokud se někam zaměříte, to vás povede. To bude vaše světlo na cestě.
Takže když jsem třeba velmi na dně, jednoduché je to vzdát. Ale perfektní je si dát svůj cíl a nebo záměr. Protože vesmír se bude všemi cestami snažit vás tam dovést. Nezoufejte si a pište si své záměry a cíle. Je to funkční metoda, jak vejít z bodu A, kde se mi nelíbí do bodu B.
Moc nad tím nepřemýšlejte, ale dělejte to. Zkuste si, představte si malý cíl, kde budete za pět, deset měsíců a posunujte se k němu postupně. Žádné tandemy a skoky, létání a rychlovlaky. Prostě šlapat po těch svých nohách, a zkusit být co nejvíce uzemněný.
Jak se uzemňovat, když mi hlava lítá všude po vesmíru je na knihu, ne ani na kapitolu nebo článek. Ale hledejte svou cestičku, po níž kráčíte a zkuste si představit, že máte veselou náladu, že vám je dobře, že jste milovaný. Že máte své místo na krásné zemi.
Vizualizujte. Budu to říkat asi mnohokrát a opakovat to. Vizualizujte si svoji představu o životě a nepřebírejte tu těch druhých. O tom, co jsou naše životní cesty, co je mým posláním a proč dělám co a jak dělám, je v mých silách a můj počin.
Ten váš může být, že když nevím kudy, zkusit ze sebe něco vydat. A když to není zrovna někomu udělat malou radost, tak ze sebe vydejte nějaký odpad. Protože to uvolní prostor pro něco nového. (Co myslím tím odpadem jsou hlavně negativní myšlenky a představy o sobě).
Kupte si talisman a hýčkejte si jej. Dejte mu, vnukněte vlastní myšlenku, že vás bude chránit. A mějte stále při sobě, pokud to jenom jde. Když nemáte na nákup talismanu, stačí si najít hezký kamínek. Obyčejný kamínek, kterému řeknete své přání a budete jej opatrovat.
A například když je mi zle, mám úzkost, depresi nebo cokoliv, prostě zkus si kousíček kolem sebe uklidit. Je to velmi terapeutické. (Zase se vynáší ten odpad) Nemusíte nic vzdávat, když zjistíte, že máte určité nástroje. A o nich já píšu, protože tolik terapeutů a opravářů duševního zdraví dnes nemáme. A často si musíte počkat a intenzivně hledat.
Ale když je vám zle, nejste schopni zvednout ani telefon. Tak proto. Se nemusíte zbláznit jako někdo jiný, můžete si prostě den zkázy odložit na jiný. A ten postupně posunovat tak daleko, až z něho nic nezbude.
Sunwise
