Článek
Dokud žiješ v sebelítosti, tvé naplnění se nemůže uskutečnit. Člověk takto očekává, že mu jeho poháry budou věčně naplňovány shora nebo odjinud.
Dokud člověk žije ve smutku, strádání, sebelitování, uskutečňuje svou nízkou sebe-hodnotu. Ještě se nedokázal ocenit. Ještě neotevřel poháry lásky. Ještě si nedal čas, sebe objevit.
Dokud člověk lituje zmaru a událostí, aniž by viděl, co vše se změnilo a mohlo proměnit. Dokud stále vidí jenom to ubohé, co na tom stále vidět chce. Nikam se prostě neposune a neposouvá.
Setrvává ve věčném, je to takto a já s tím nemohu nic udělat. Stále se zaměřuje na nemoc, lítost, chudobu. Setrvávání v chudobě je naše příčina. Protože jsme nedokázali věci proměnit.
Pokud si někdo stěžuje, žehrá na okolnosti. Nikdy je takto nedovede v nic pěkného proměnit. Zůstane chudákem svého života. A bude se stále po někom chtít vozit, aby i ostatní viděl za chudáky, protože to mu bude potvrzovat, že je lepší.
Čím více pak má neštěstí někdo druhý, tím více si o sobě myslí jak je dobrý. Celková nepřejícnost ostatním mít blahobyt a život na výslunní tyto lidi uvádí do zášti, apatie nad svým životem, žárlivosti, vzteku a zloby.
Tato energie nemá nikdy dost. A tak si budou stále na vás hledat jenom v čem jste nevýhodní. V čem nejste nic moc. V čem jste špatní.
Poznáte to. Poznáte, když se někdo z vašich bližních stále na negace zaměřuje. Je jich sám totiž úplně plný. A proto nic jiného nevidí. Proto to u sebe nevidí. A proto na vás vidí všechno jenom špatné. A proto vás nikdy za nic neocení a nepochválí.
Pochvala není špatná věc. Není to k živení ega. Je to k oslavování. Že jsme mnohé překážky už překonali. A když ani to vaše rodina a blízcí nevidí. Jděte okamžitě pryč. Nikdy nebudete dost, dostateční, dostačující. Dobří.
Vždy budou mít důvody, za co vás kárat, kritizovat, podprahově srážet, urážet, žehrat. Aby jste byli stejnými žebráky jako oni. Aby se vám nedostalo něčeho lepšího, protože oni si to neuměli vyrobit.
Nenašli si lásku v životě. Nenašli ji v sobě, nemohli ji dát ani těm ostatním. Nepěstovali ji v rodině a nedali ji ani svým dětem. Ale očekávání. Tam je spousta očekávání. Protože vy nikdy kvůli tomuto nebudete schopni je nakojit dobrem.
Prostě z nich zteče, jako z plastové nádoby, kde se nemá co uchytit. Musíte jít pryč a ano - nesmírně to bolí. Chtěli jste, aby vás pochopili. Aby si vás cenili, že jste jejich součástí. A nikdy se to nestalo. A pokud to do dnes nenastalo, už to nemá cenu živit. Starat se. Přebírat odpovědnost.
Víte, někteří rodiče si dodnes dělají ze svých dětí partnery. Ten, co mají doma, je nenaplňuje, a tak to sunou na své děti. Odpovědnost, která jim nijak nenáleží. Ale tato nesmírná odpovědnost, když jsme jako děti, nám v dospělosti dělá nesmírné obtíže vyrovnat se sami se sebou.
Protože neustále musíme vyrovnávat frustraci svých rodičů, jak si zpackali své vlastní životy, protože se neuměli nacházet v lásce, být k sobě laskaví a milující. Navzájem si byli břímě a toto břímě na své děti pohodili. Jako nějaký odpad, který musí do nekonečna snášet a nosit, neb jsou jejich potomky.
To co je toto za úděl? Hoďte s ním do koše a odmítněte být odpadní koš rodiny. Vesmírně se vám uleví. A vy pochopíte, že máte nárok i vy. Na život místo plný nástrah, očekávání a zničených příležitostí. Místo toho na život, plný naplnění, krásy a požehnání.
To jste vy, co musí vytrhat ze sebe ty okovy.
Sunwise
