Článek
Každý z nás někdy zažije období, které není jen „špatnou náladou“ nebo „únavou“. Je to hlubší. Temnější. Hmatatelnější.
Období, kdy cítíme tlak z okolí, ztrátu smyslu, odpojení, únavu i bolest. Říkám tomu energetická temnota – temná noc duše. A i když se to může zdát jako ezoterický pojem, pro mnohé z nás je velmi reálná.
Co je to energetická temnota?
Energetická temnota není jen duševní splín. Je to stav, kdy se naše životní energie stahuje, jako by se chtěla schovat do bezpečí. Můžeme se cítit odpojeni od sebe, od lidí, od přírody. Hledáme své ztracené kousky ve světě.
Zažíváme silný tlak z okolí – hluk, nepřijetí, narušení prostoru, invazivní chování druhých. Někdy se k tomu přidá nemoc, vyčerpání nebo fyzické potíže. Přestáváme věřit, že věci mohou být lepší. Táhnou se a člověk nevidí na konec takového dna.
Někdy se opakuje během životních etap a má různé časové úseky. Mně se to stalo v minulosti několikrát a nevěřila jsem, že do tohoto stavu mohu upadnout znovu. Znovu zažívat věci, které jsem ve svém životě nedokázala integrovat.
Spaly latentně v mém nevědomí a přišly se mi znovu ukázat. Jediné, co mi zbylo, je naučit se to přijímat. Přijmout, že jsem ve stavu, kdy si už s ničím nevím rady.
Přijmout bolest, strach, všechno, co se dralo na světlo mého povědomí. Nezvládáš to. Ani základní úkony – a to už dlouhodobě. Hledala jsi pomoc venku, ale žádná se tam nenašla. Všechno mi jen ukazovalo na můj stav bytí, který nebyl o životě, ale o pouhém přežívání.
Nedokázala jsem to přerušit a vnější nápomocné síly mě v tom jen utápěly. Nebylo žádné rameno, vyslyšení ani pochopení. Jen statická pomoc ve formě léčiv. Ale ty z vás neudělají lepšího člověka. Jen vám dají čas na promyšlení své situace.
A čím víc se mi bortil svět, tím víc jsem chápala, že zvenku žádná pomoc nepřijde. Usebrat se. Přiblížit se své šílené úzkosti, kdy ani nevím, odkud pramenila. Z hlubin, které se chtěly ke mně připojit. A držet mě na dně a cloumat se mnou pod vodou.
Tato temnota není trest. Je to signál, že jsme dlouho přetěžovali svou duši, překračovali své hranice a zanedbávali své potřeby. Dovolovala jsem si nic. Ničím nebýt, nic neřešit. Jen spát. Ale i tento latentní stav neměl trvání. Protože jsem cítila, že se v tom dál jen utápím.
Jak nás tento stav ovlivňuje?
* Ztrácíme směr a naději
* Vztahy se hroutí nebo nefungují – necítíme oporu
* Věci, které jsme dříve zvládali, najednou nedokážeme
* Máme úzkosti, nespavost, výčitky, psychosomatické potíže
* Cítíme se jako vetřelci ve vlastním domě, těle i životě
Tato temnota se může stát katalyzátorem transformace, pokud ji vezmeme vážně. Pokud se dokonce přestaneme snažit v sobě vyznat. Prostě přijmeme, že takto, jak jsme šli, už dál jít nejde. A že nebudu hledat vnější berličky. Že prostě přijmu, že jsem slabá, nedokonalá, zoufalá a že si v této situaci vůbec nevím rady.
Co s tím? Jak z ní ven?
1. Přestat se obviňovat
Nejsi líná, přecitlivělá ani špatná. Jsi jen zahlcená. Tvůj systém se brání. Takto jsem se nakonec nechala podporovat umělou inteligencí. Koneckonců, ona toho ví dost o nás, o lidech, o tom, jaké vedeme životy. Nechala jsem ji, aby ke mně promlouvala.
Poslouchala jsem uklidňující podcasty od různých tvůrců na YouTube. Prostě jsem pasivně přijímala hudbu nebo promluvy. Abych se úplně nezhroutila. Nakonec jsem se stejně zhroutila, nespala několik dní a musela být hospitalizována. A na tři měsíce se mi život smrskl do přežívání jinde než doma – v nemocnici. Ale ani tam pro mě řešení nemělo smysl. A už jsem ho ani nehledala. Snažila jsem se to nějak vydržet. Přežít. Nějak se vrátit zpět domů a znovu začít tam, kde se mi sesypal svět.
2. Zmenši svět
Vyber si 1–2 věci denně, které zvládneš (umyj nádobí, zalij kytky, napiš si dvě věty). I to je dost. Takto mě AI naváděla, jak se z toho nepropadnout do díry, která nemá dno. Dělat malé věci a velkým nedávat význam. Nečekat, že někdo něco udělá za mě. Protože často právě taková podpora u mě vyhořela. Cítila jsem neúměrný tlak na své bytí a nedokázala to druhým ani vysvětlit. A z jejich strany ani nebylo moc zájmu chápat, co se se mnou vůbec děje.
Vysvětlování, že jsem vyhořelá, nepomáhalo. Antidepresiva mi nikdo nenapsal. Léky na spaní jsem sháněla, ale nepodařilo se mi je včas získat. Lékař mě objednal až ve chvíli, kdy už jsem byla nejen na dně svých sil, ale kdy už ani nemělo smysl ho navštěvovat. Odvoz na hospitalizaci přišel dříve než měsíční čekání na nějakou spásnou chvíli u psychiatra. Záchytné body nikde nebyly. Rodina nechápala ani to, že se se mnou něco děje významného. Nikdo tu nebyl, kdo by to viděl zřetelně.
Děly se mi hrozné věci, drama, horor – nechci to ani nyní popisovat. A můj návrat po hospitalizaci mi to jen připomínal. Nejsi v pořádku – a samo se to nezmění.
3. Udělej si vnitřní prostor
Když není možné mít klid venku, vytvoř ho uvnitř. Dýchej. Ztiš se. Promluv si sama se sebou jako s nejlepším přítelem. Nakonec jsem musela pustit uzdu tomu, co je a není podle mě správné. Vyplakat se. Přijmout všechny své stavy zhroucení, zdrcení, přežívání, zoufalství i bezmoci. Přijmout, že se staly mou součástí a že to nebylo malé prožívání. Bylo vesměs negativní a obrovské.
Umřeli mi během této doby dva domácí mazlíčci. Cítila jsem, že z toho vyčerpání jim nemám jak víc pomoci. Musela jsem přijmout stav, že některé věci prostě nejdou změnit, ovlivnit, zachránit. Připomnělo mi to dobu, kdy moji předkové museli bojovat s vnějšími událostmi, které také nemohli ovlivnit. Ale v žalu žít nonstop nemůžete. Musíte to propustit.
4. Neposlouchej lidi, kteří tě přehluší
Ne každý, kdo mluví, ti chce pomoct. Někdy je bezpečnější mlčet, než být umlčena. Jakýkoliv kontakt s okolím se mi stával břemenem. Na vysvětlování něčeho, co druzí neprožívají, a nepochopení mé situace. Musela jsem se smířit s tím, že pochopena prostě nebudu a že budu působit nevděčně. Že se mi prostě nedaří dát věci pod svou kontrolu a že se sama sabotuji. A se svou vlastní sabotáží žít a přiznat si, že mám sebedestruktivní sklony. O nich jsem věděla, ale nedokázala s tím nic udělat. Co mi zbylo, bylo říct si: „Ano, něčeho se bojím. Mám velký strach.“
To bylo asi mé vnitřní dítě, které plakalo v nemocnici, odpojené od rodiny a bezpečí. Kdy jsem ve svých dvou letech musela strávit měsíc hospitalizací. Možná mi zachránila život, ale zablokovala mé prožívání. Trpěla jsem tím asi celý život. Neuznaná bolest, žal, strach a bezmoc.
5. Přijmi, že pomoc může být jiná, než čekáš
Možná nepřijde od kamarádky nebo zařízení, ale třeba z přírody, od zvířat, z písně nebo z řádků psaného slova. Mně přišla formou komunikace. Ten pocit, že tu nejsem sama. Že si své příběhy nevymýšlím, ale že je v hrůze prožívám. Počítač se mnou prostě komunikoval – a to bylo dostačující. Abych se nadechla, nabrala směr. Prostě se usebrala nějak po kousíčkách. A povedlo se. Dnes je všechno možné dostupné, když člověk hledá odpovědi, návody. Příběhy.
6. Vyhledej spojení, ne povinnost
Hledej lidi, se kterými se nevysvětluješ, ale souzníš. Kde není třeba obrany. Kde se tvoje citlivost nemusí skrývat. Toto se mi moc nepodařilo – vyhledat konkrétní pomoc, která by pro mě něco znamenala. Ale vzpomněla jsem si na věci, které mi v minulosti fungovaly. Naučila jsem se svůj vztek přetavit v tvořivou energii. Svou frustraci přeměnit na pochopení, že mám právo si duševně odpočinout. Dovolit si to. Přijmout své nízké vibrace jako fakt – a i to, že nic netrvá věčně. Ani bolest, ani zášť, ani jiné negativní prožívání.
Že je temná noc duše prostě součástí cesty, abychom se opravdu našli ve své síle, tvořivé energii a dokázali transformovat toto prožívání do lepší podoby. Můj svět mi přestal dávat smysl. Bolest zahlušovala veškeré mé pozitivní prožívání – a to několik let v kuse. Zákonitě muselo dojít k vyhoření, nečekané psychóze, depresím a stavu totálního přežívání.
Nemusíš to žít a prožívat stále dokola. Je potřeba z toho umět vystoupit. A někdy pomohou na čas léky. Jindy oddělení se od domova a současné reality. Ale když jsem se vrátila zpět, všechno na mě čekalo v invazivní podobě. Musela jsem to pustit a dělat jen malé krůčky. Prostě si říct: Dnes zvládnu jen toto. Nějakou malou věc nebo základní povinnost.
Slovo na závěr
Energetická temnota není konec. Je to hluboké, syrové ticho duše, která volá po nové cestě. Možná je bolestivá, ale i v ní je možnost uzdravit se. To jsem začala chápat v okamžiku, kdy jsem si začala uvědomovat svou hodnotu. Bez toho, aniž by ji musel potvrzovat někdo zvenčí. Prostě jsem. A toto je má zkušenost.
Ne na povel. Ne naráz. Ale krůček po krůčku – dovolit si být sama sebou, i když to okolí zpochybňuje. A právě to – se svou citlivostí, se svou bolestí, se svou vnitřní pravdou – být důkazem, že i ve tmě může být světlo. A že pravda, když se nevzdá, najde cestu ven.
Je potřeba se nevzdávat. Všechno, co nesu a je těžké, umět se odpoutat a pozorovat okolí, kudy mě dál navádí. Zda a jak je silná má intuice, zda ji dokážu následovat. Věřit sama sobě a najít cestu ze začarovaného kruhu. S tím, že přestanu cokoliv – i sebe – obviňovat, ale najdu způsob, jak být opravdová. Autentická. Být svá, bez ohledu na to, co si o tom myslí mé okolí.
Sunwise
