Článek
Známe se mnoho let, ale ve skutečnosti spolu vůbec nejsme ani netrávíme společný čas. Žije totiž jinde, v jiném městě. Není ani v Česku.
Proč dnes její telefon nezvednu? Není to konkrétně kvůli ní. Není to ani osobní. Mohlo by se to stát komukoliv jinému. To, co mne zastavilo bylo uvědomění si, že působím jako odpadkový koš někoho jiného. A potřebovala jsem to prostě zarazit.
Příkladů bych vám zde mohla uvést hromadu. Celé smetí a nebo dokonce skládku. Koneckonců si připadám, že i jako skládka doma vypadám. Já jako totální troska. Můj domov jako skládka všeho možného, potřebného i nepotřebného.
Proč jsem neměla čas to vytřídit dříve? Byla jsem vyhořelá. A to tak pořádně, že nešlo dělat vůbec nic a tak se mi to i dost naskládalo. Momentálně je mi i jedno, co si o tom myslí ti ostatní. Důležitý point je v tom, že si to konečně uvědomuji. Kde jsem dělala tu zásadní chybu.
Byla jsem všem vrba. Všem a komukoliv na potkání. Přišli si vždy stylem – dej mi. Dej mi pozornost a já si na tebe nahážu cokoliv, co mne tíží. A kde to asi zůstalo nasypané, že? Na mně. Cizí bolesti, nadávky, stěžování si, pomluvy, problémy, vzteky a nespokojenost.
Byla jsem vrba prostě. Kde si každý snesl co chce. Odešel spokojen a když jsem potřebovala to stejné, nebylo se na koho obrátit. Měla jsem tak naloženo, že to nikdo nechtěl už řešit. Prostě mne odmítali, kudy jsem šla. Buď chtěli ty peníze, abych za to ještě zaplatila. Přesto, že mne nikdo za své chmury nakládané na mou hlavu nijak neplatil. Měli svoz odpadu celou dobu zdarma.
Byla jsem blbá? Ne, bylo mi přirozené být tu pro druhé. Ale nechápala jsem, že tím pádem tu nejsem vůbec pro sebe. A tato nerovnováha se promítla do nemoci, zoufalství, depresí. Stavů různého druhu. Aby mi tělo řeklo, že takto dál nepůjde. A já si musela rozmyslet, co s tím mám udělat. Ale přesto jsem pořád nechápala a mnoho let, čím se mi to stalo.
I když jsem měla indicií mnoho, že to tak je. Že mne lidé využívají ve svůj prospěch. Nedokázala jsem se postavit tomu správně. Nastavit si hranice. Vnímat sebe. Ano, protože v důsledku hlubokého vlastního traumatu jsem měla na čele napsáno, že se nehlídám. A byla jsem návnada každému, koho potkám.
Jistě že lidé, kteří už byli někde dál, si o mne kolo neopírali. Ale také se mnou nijak nezabývali. Byla jsem pro ně neviditelná. Ale na očích všem, kteří pořád něco žádali. Většinou tu pozornost. Časem jsem se rozhodla tyto děje pozorovat a všimla jsem si jednoho pozoruhodného bodu. Že někdo mluví celou dobu o sobě. A mne se ani nezeptá, jak mi je. A i kdyby se mně fakt zeptal. Cítila jsem, že je to jenom fráze. Že to daného vůbec nijak nezajímá. Ale zeptá se, aby to nevypadalo špatně.
Vlastně to byla velmi dobře promyšlená lest. Na oko se o tebe zajímám, ale řešit budeme jenom mně. A tak to šlo léta. Nakonec jsem si myslela, že já jsem ta špatná. Protože říct pak někomu slovo ne pro mne znamenalo obrovské trauma. To ne bylo totiž pojítkem k odmítnutí a odmítání. A toto odmítání se projevovalo všemi možnými cestami.
Přítel tě chce jenom pro svou potěchu, ale ty z toho nic mít nebudeš. Profitovat sama nebudeš. To jenom ti ostatní. Dodnes nechápu, kde tento vzorec pramení. V tak nadměrném sebezapření. Přistihla jsem se, že když se začnu prosazovat. Své zájmy, že mé tělo reaguje, jako bych chtěla tím někoho snad zabít. Tak silné spojení v mých pocitech. Jako bych měla zakázané si to vůbec dovolit.
Takže já něco chci a potřebuji, začnu to projevovat a celé mé tělo se třese nervozitou a brání mi se cítit vůbec dobře.
Dobře za to, že se vůbec o sebe potřebuji postarat. Co s tím dělám dnes je, že si toto uvědomuji. Že se snažím na sebe netlačit. A že v tom procesu nějak postupuji. A tak ano, nemám nyní dnes náladu ani čas brát jenom tak, komukoliv telefon, protože si zrovna vzpomněl. No nevzpomněl si na mne, ale na to, že něco potřebuje pro sebe. Aj kdyby si popovídat. Co z toho mám já? Že budu hodinu poslouchat a mluvit na témata, která mne dozajista vůbec nezajímá. Ztráta času a energie.
A to je to podstatné. Tento čas a tato energie, která tu měla být pro mne, byla někým neustále vykrádána. Byla jsem oloupena. A to myslím doslovně. Co s tím? Nic, rozhodnout se, že takto se mnou dál nikdo nakládat nebude. Ne. Ne prostě ne.
Pokud se mám mít aspoň trochu ráda, musím si to dovolit. Dovolit si – nebýt nadále na počkání či na zapískání někomu odpadním košem, na jeho vlastní odpadky. Tomu se říká toxičtí lidé. A pokud si to neuvědomíte včas, strašně trpíte. A často zbytečně. Máte už pak tak nízkou sebe-hodnotu, že dostatečně nevyjadřujete svou sílu a hranice. A tyto lidi mají na to senzory.
A budou vám nakládat. Do té doby, než to pochopíte. A nemyslete si, že to lze vyřešit za týden. Pokud se vám to dělo v celém dosavadním životě. Dejte si čas na retrospektivu. Kdo s vámi má jaké záměry. Prozkoumejte každý váš vztah a dobře uvidíte. Na čem jste a jak to s vámi právě je.
Dnes já nejenže neberu telefony. Dělám spoustu věcí, ale o tom zase příště. Tak na viděnou přátelé, ve společné retrospektivě.
