Článek
Nějak se mi zdá, že vždy určité téma v čase a prostoru převládá. Řešení traumat, regrese, sebereflexe, rozvoj, atd. Tak si říkám, že ten narcismus se nám nikomu nevyhnul. Proč z toho dělat vědu. Dělat silné a rázné kroky. Ubližovat si tím navzájem.
Ať dumám jak dumám, prostě se mu nejde moc v současném nastavení společnosti vyhnout. První z toho pak vyplývá - přijetí situace. Druhé je si uvědomit, že narcismus vychází z pokřiveného prožívání dětství. A nyní si přiznejme, kdo jej nemá zkřivený.
Takže říkat, že mne se to netýká, je nedomyšlené. A dělat, že to tu není, také tak. Nebo si ukazovat na druhé a sám si o sobě myslet, jak jsem dokonalý. No, dokonalí zase tak moc nejsme, ale problém je spíše v tom, že si myslíme. Myslíme si, že dokonalí být musíme. To je možná ten omyl.
A pak ještě masky. Ono se leckdo skrývá za kdejakým oblečením, make-upem, postavením, mocí. Schopnostmi a umem. Ale uvnitř sebe neobelžeme. Toto setkání je pak tak bolestné. Jé, já mám také trauma z dětství. Také jsem si našel skulinku, jak to obcházet. A když je čas se s tím vyrovnat, no to koukáme, co to v nás všechno je.
Dívám se tedy na narcismus jako na zraněné děti. U mne to bylo třeba celoživotní zásek ve svých dvou letech. Kdy jsem byla odříznuta od rodiny a musela trávit čas v nemocnici a to po nemalou dobu. Sama. No to nevymyslíš, trauma jak blázinec.
A co já s tím. Nemůžu jako dvouletá nést za to všechno odpovědnost. Ani si to nakládat na bedra. Ani s tím dál žít, jak to bylo bolestné a nepřijaté. A jak dlouho mi trvalo ty hrůzy ze sebe vyrvat. Hlavně ty, co se neustále spínaly a opakovaly.
Ale jak jsem zmínila v minulém článku. Prostě už přišel den, kdy jsem se rozhodla na to vy… Doplňte si. Prostě vykašlat. Neřešit. Odevzdat. Nevracet se. To je hlubina, která se ráda zapíná. Já jsem jí dala tlačítko - out. Ne. Vypnout prostě. Nechat to být. Nechat život plynout.
Minulost v nás prostě vždycky bude. Problém je, že chceme být natolik krásní, že si to nepřiznáme. Že je v nás i kus žalu, bolesti, křivdy, krutosti. A já nemohu ve svém dospělém věku prožívat stále pocit, že jsem bezmocné dítě. Které nemá nikde oporu a není vyslyšeno. Je s ním doslova manipulováno. A kdo ví - co ještě.
Kdo si pamatujete, co se vám dělo, do svých dvou let. Málokdo. Ale přesto je trauma neuvěřitelně silné. Pak i důvod, proč se opřeme o narcismus. Nastavíme světu masku. Otevřít se někdy znamená, že dostanu zase facku.
Vybruslit. Musela jsem z toho vybruslit. Nechat to tam a žít v přítomnosti. Neznáme svou budoucnost přesně a ani minulost se nám nevybaví jasně. Tak proč se tomu tolik věnovat. Proč tolik času dávat někam, kde nejsme. Dnes jsme tady. A dnes rozhodujeme, co bude dál. A nejlepší je, že musíme volit. Rozhodovat se. Řídit si svůj život a nedávat ho do rukou jiným. A to i minulosti, či budoucnosti. Prostě sobě teď.
Motto:
„Přítomnost je náš jediný skutečný prostor. Pokud se rozhodneme vědomě žít právě teď, máme tu největší moc změnit svůj život.“
Sunwise
