Článek
Ano, myslím tím právě výdej své energie. Dávání pozornosti tam, kde jsem brána za samozřejmost. Dávání energie tam, kde se mi nevrací. Vysvětlování, omlouvání se. Říkat lidem, jak to ve svém životě zrovna mám, přestože je to vlastně vůbec nezajímá.
Většina lidí chce jenom pozornost a energii. A často tu vaši. Dáváte, dáváte, nasloucháte. Pak se dostanete časem do stavu, kdy už nemůžete. Z dávání se stává frustrace: „Já už takto dál jít nemůžu.“ A začne obviňování – sebe sama, že jsem to dopustila, ale také ostatních, že nevidí, že už nemám sílu se scházet.
Upřímně – jim je to fuk. Důležitý je pro ně pravidelný přísun vaší energie a pozornosti. Být hodná holčička, hodný chlapeček. Prostě tu být, protože se to tak má. A moje Vánoce? Holá katastrofa. Můj nervový systém nebyl vyrovnaný s touto nerovnováhou. K nim se dnes vracet v tomto článku nebudu.
Se zkušeností určité disfunkce těla jsem si vzala zpět to, co mi náleží. Na to si dávám čas, protože vrátit se zpět do normálu stojí hodně úsilí. A tak na Nový rok neběžím nikoho zachraňovat, nikoho potěšit svou přítomností. Nikomu nedávat svou energii. Nikomu říkat, jak se mám. Nikomu dělat radost dárky. Prostě nejdu nikam. Hlavně ne tam, kde se cítím neviděná.
To je důvod, proč jsem tak rozhodla. Necítila jsem se viděná mezi svými. Nebudu uvádět konkrétní jména – dnes to není podstatné. Tento fokus je pro ty, kterým podobné problémy nejsou cizí. Píšu těm, kteří se cítí vyčerpaní, sami, nevidění a hledají pochopení pro sebe samé. Či lidem empatickým, kterým došla trpělivost s ostatními a hledají vzájemně doplňující spojení – nikoli jednostranné vysávání energie.
Co to pro mě znamená v konkrétních bodech?
🌿 Jemná, klidná vyjádření
* přestala jsem se přetěžovat péčí o druhé
* stáhla jsem svou pozornost zpět k sobě
* už se nerozdávám na všechny strany
* šetřím svou energii
* dávám méně pozornosti okolí
* jsem méně dostupná
* zvolnila jsem v reagování na druhé
�� Neutrální, věcné
* omezila jsem investování energie do druhých
* přestala jsem se nadměrně angažovat
* nastavila jsem si odstup
* dávám si hranice v pozornosti
* přesunula jsem fokus na sebe
* nereaguji na vše hned
* volím selektivní pozornost
🌿 Vnitřní (pro sebe samotnou)
* přestala jsem se rozdávat
* vracím se k sobě
* nekrmím cizí potřeby na úkor svých
* chráním svůj vnitřní prostor
* neudržuji jednostranné vazby
* nejsem zdrojem pro každého
🌿 Silnější, ale stále klidné
* stáhla jsem se z rolí, které mi ubližovaly
* přestala jsem suplovat druhé
* odmítla jsem být energetickým zázemím
* nevkládám pozornost tam, kde se mi nevrací
�� Jedna krátká věta – kotva
„Přestala jsem rozdávat svou pozornost a začala ji vracet k sobě.“
V minulosti jsem se často budila s pocity, že už nemůžu, jsem slabá, vyřízená, na dně. Neměla jsem, kde brát novou energii, vztahy mi zmizely. Bolesti duševní se připomínaly, vnitřní hlas mi říkal – už nemůžu.
Rozhodla jsem se hledat příčiny, ne lepit následky. Jednu velkou příčinu jsem našla právě v obracení pozornosti na druhé místo sebe. Tak se empatický člověk vyčerpá. Aby si uvědomil, co už dělat nemá. A protože neumí pro sebe, tápe, motá se, plácá, brečí, nechápe, neustále přehrává – co je u něj špatně, proč ho druzí nevidí. A objevuje další a další podprahové důvody své bolesti.
Ne, nejsem špatná. Jen jsem neměla dost pevné hranice vůči svým bližním. Na to někdy člověk přijde až velmi pozdě, když už nemá kudy dál. A tehdy, když mi došlo, že mé problémy jsou bagatelizovány, přehlíženy a neviděny – tehdy jsem řekla: dost. Nepůjdu, nedám ze sebe ani kousíček.
Ztotožnit se se svým novým nastavením bylo snazší, než jsem si myslela. Vrátila se mi alespoň část energie, abych dnes fungovala. Ne abych se opravila, ale abych si neočernila celý svůj den. Svým negativním, apatickým nastavením už fakt nevím, jak dál.
Tak se člověku vrátí kus vlastní energie, kterou může použít na produktivní věci – napsat článek, uklidit dům, nebo jít ven na procházku, bez očekávání od druhých.
Nezoufejte si, nepodceňujte se. Mě stálo toto uvědomění sedm let práce s odpojením od toxických vazeb. A to je nesmírně náročné a bolestivé. Nehledě na množství bolesti, kterou sami nesete. A ta bolest je tu – zůstává druhým za dveřmi, zavřená, odešla, ale u vás zůstává, nepochopená, bagatelizovaná, přehlížená, ignorovaná.
Když tvoříte pro druhé, pro sebe to nejméně umíte. A to poznáte na dně své propasti. Já jsem tam byla dlouho a nemohu říct, že podobné pocity mne už nepotkají. Ale uvědomuji si je a snažím se je eliminovat, jak to jde.
Naučit se kreativitě pro sebe. Najít svůj zdroj klidu a míru. Své vnitřní radosti. Vlastní sebepochopení.
Když tvořím, já ožívám. Nemlčím, neschovávám se. Vyjdu se svou pravdou na povrch.
Sunwise
