Článek
Říkám si, že si lidé položí otázku, a co s tím mám tedy dělat? Jak mám řešit a konat? Když pochopím například, že spokojený rodič nejsem. Když naznám, že mám v sobě frustraci, zlobu, nepřijetí a mnoho jiných a dalších nánosů, které jsem si dříve nedovedl přiznat nebo je uznat.
Já to dělám takto, učím se za pochodu. Poslouchám podcasty. Věnuji svůj čas naslouchání příběhů, psychologických rad, dokonce se řídím i radami mnoha kartářek v online světě. A jsem za ně všechny vděčná.
Za to, že lidé projeví svůj autentický projev, nebo příběh. Že odhodili stud, kdo je bude za co soudit, protože stejně víme, že na to právo nikdo nemá. Nemá právo posuzovat naši cestu, vnímání a situace. Protože po našich cestách nešlapal.
Také i proto, že autenticita, sdílení a reálné nefalšované příklady a příběhy jsou dnešním hnacím motorem, jak se všichni vzájemně postupně opravit. Takže ano, vnímáme, že jsme byli pokaženi, nebo že se cítíme rozbití nebo dokonce zkažení. Otrávení společností okolo nás, toxickými vztahy a různými druhy manipulace.
Či dokonce vlivu narcismu a sobeckého konání. Tak první postoj je si to přiznat. Když si něco takového přiznám, tak už to tak prostě je. Co na tom dělat víc. Svět není černobílý a odmítám jej tak i vnímat.
Mám své neduhy, mám své závislosti, zkoumám odkud pramení a někdy sama nemám odpovědi, odkud vznikly všechny moje strasti a problémy. Zda si to nesu ze života předešlého, zda je to rodová záležitost, zda to bylo dané výchovou, odloučením, separací, úzkostmi, tlakem na výkon nebo dětskými traumaty.
Či dokonce nevnímáním mých darů a soustředěním se na to, jak to dělají ti ostatní. Najít svou osobní cestu je stejně těžké, jako se naučit zpátky vnímat čistě svou intuici. No hlavně jí věřit. Nebo si dokonce po celoživotních útrapách stanovit zdravé hranice.
Ba si nastavit prožívání sebe-péče, lásky, laskavosti, odpojení od nezdravých vazeb. Je toho prostě velmi moc naráz. Takže v druhém případě nebo kroku se dostaví šok, jak je vše naopak, než by mělo být. A i toto se musí naučit člověk přijmout. Co nepřijímáme, tak vedeme do odporu a boje. A tímto jenom zvyšujeme tlak na sebe.
Takže ano, mám jisté separační úzkosti, mám zřejmě i prožívání postraumatického syndromu, rozházenou imunitní odpověď, potíže mnoha zdravotního charakteru. Včetně duševního prožívání, psychické vlastní devalvace a následně fyzické nedostatečnosti.
Přijímám, nebojuji, snažím se sebe chápat, kam jsem se to dostala a jak z toho ven. Prožívání bolesti, napětí, střídavě s úzkostí a jinými závažnými fyzickými ataky a nátlaky je samo o sobě naprosto náročné. A ještě když to musí prožívat člověk sám.
Našla jsem způsob, jak s tím pracovat. Přiznat si, že nejsem v pořádku, rozhodnout se, že někudy jít musím nebo potřebuji. Postupně na malých krocích na sobě pracovat a nevytýkat si, co se mi nedaří.
Soustředit se na to, co jsem překonala, co se mi daří. Co mohu sdílet s ostatními, a co si třeba ještě dnes nechám pro sebe. Kde jsou mé hranice, jak s nimi zacházet. Jak se naučit říkat ne a nevyhovovat každému na počkání. Jak se chránit proti zneužívání právě jiných lidí, kteří v toxické vazbě ještě zůstali.
Například mám někdy pocit, jakoby mnoho lidí bylo zasekaných ve svých pětiletých dětských traumatech a neposunuli se od té doby vlastně nikam dál. Jejich vztahovačnost, vztek a vzrušení, či atakování, apelování, vytýkání, vydírání a mnoho jiných podob mi dává na zmínku, jak moc práce na sobě nyní máme.
Chápeme také, že nás do toho všeho nalodila společnost, okolí, rodinné vazby a všehochuť, co se kolem nás nachází. Tak ano, opravování tolika vad naráz zabere obrovskou píli, čas a trpělivost.
Bojovnost jsem přetavila do odvahy pokračovat dál. Odpor používám k převedení energie někam jinam. Vztek už nepotlačuji. Prostě se vyřvu, vykřičím a nebo vybrečím a jedno, zda na to přihlíží celá rodina, sousedé v okolí a nebo nikdo zrovna. Prostě to tam je a muselo někudy ven.
Někdy to za mne vyřeší sny. Kdy naslouchám, co se děje všechno v mém podvědomí.
Frustrace, tak to je jednoduché. Najít něco, co vás baví, motivuje a inspiruje. Poslouchat hudbu, nebo právě ty relace, kdy si lidé povídají o problémech a jejich řešeních a konečně kartářky mají vždy něco navrch. Vždy totiž motivují k tomu, že tam, kde je něco špatně je i východisko a pomáhají jej hledat.
Nemusíte prostě hned platit doktory a terapeuty, kór když na to nemáte. Ani ty kartáře, všechny možné relace jsou k dispozici zdarma na YouTube. Když je umíte zpracovat a ve svůj prospěch nebo růst používat.
Já osobně jsem nalila ve své zoufalosti o svůj holý život mnoha pomocníkům peníze. A výsledek se nikdy nedostavil. Prodělala jsem několik pobytů v nemocnicích, výsledek se nedostavil. Prošla mnoha pohovory, výsledek se nedostavil. Zaplatila velkou sumu peněz za své opravování.
Úleva se ale dostavuje až tehdy, kdy jsem se postavila do role, že já jsem ten, kdo to má řešit, ne ti ostatní. Že já mám přece tu sílu si tvořit svůj život a řešit své potíže. A v tom je klíč, zda nad sebou zvítězíte. Tedy ne nad sebou nebo světem okolo. Ale nad tím pocitem zklamání a prohry.
Takže se sami sebe zeptejte, v čem chcete být úspěšní a ono vás to prostě povede samo. Já to jenom sdílím, popisuji a něco u toho dělám i pro ostatní. Nenechávám si důležité poznatky pro sebe. Tak se odbourává ve mne pocit nedůležitosti. Sdílením se totiž vzájemně obohacujeme a mnozí na to již přišli a i proto je toho plný internet.
Někteří na sobě takto pracují už léta, jiní dvacet let, někdo deset let, já ani nevím, kdy jsem začala. Asi čím více máte problémů, tím snáze pochopíte, že začít musíte. Nebo spíše prostě potřebujeme.
Já osobně fotím. Protože to mi dává smysl, vnímat krásu a svět kolem nás, tak jak je v té pravé formě. Bez nuceného přikrašlování. Naučit se vnímat a naslouchat a pak to jde opravdu snadno. A ta lehkost bytí a splynutí, přijetí a splývání s proudem v nás společně nese.
Dnes máme vše až skoro na dosah, na zapísknutí a nebo na požádání. A já jsem stále žádala své ochránce a anděly, aby u mne nepřetržitě stáli, abych překonala své největší obavy. A někdy je to jenom stud. Jindy pocit pronásledování. Je toho jak na Knihobot.
Nesoudit se, netýrat se, nekárat se, omezit vnitřního kritika. Omezit vztahy a začít upravovat vztah k sobě. Moje jedna z velkých výzev. Až pak jsme ochotni a máme kapacitu a sílu mít vztah k ostatním. Když odbouráme ty bloky a hradby, které jsme si celý život stavěli.
Tak se prostě jednoho dne stane, že přijdou být zbořeny. Aby bylo něco objeveno a to dobré v nás obnoveno.
Sunwise
