Článek
Zdravím všechny své čtenáře, nové i ty věrné. Přemýšlím. Ve svém životě příliš přemýšlím. Kdybych byla jiná, ale nejsem, možná by mne to nestálo tolik energie. Ale to nevadí. Naším úkolem je se v sobě vyznat.
A já se vyznávám. Vyznávám se tu vám všem. Ač nejsem ten případ, co musí se vším na trh nebo ven. Ač prostě taky tady s vámi na tom světě jsem. Přišlo mi, že tím, že si o tom povídáme, že si říkáme co prožíváme, se nám nesmírně ulevuje.
Stejným příkladem jsem toto téma potkala na YouTube. S kapitolou Jiří Charvát -
Když je mi úzko, zaháním to jinak, než bych chtěl | Máš to TAKY TAK? #4
Je to tři roky staré video a stále pro mnohé z nás aktuální. Podívejte se na něho, pokud máte s tímto také právě potíže. Pokud setrvávají nebo pokud s nimi také bojujete.
To, co mi k tomuto tématu přišlo je, že díky tomuto zhlédnutí společně něco sdílíme. To naše temné prožívání a o to méně se na všechno cítíme sami. Já bych ještě dodala, že se mi zdá, že probíhá úplně naprostá očista. A bez prožitého prožívání to nepůjde.
Pokud se nám hromadně dějí tyto jevy, chtějí ven. Chtějí být uzřeny a uzdraveny. Jsme bojovníci a všem vám gratuluji. Vydržte. Vydržte to zákeřné prožívání, protože to se neděje z náhody. Určitě se to děje proto, abychom se před sebou neskrývali. Abychom si sundali ty masky. Abychom byli více upřímní. Abychom se dokázali více milovat, chápat i respektovat. Jak sebe tak i druhé.
A mám to zcela podobně, jako lidé, kteří tam své stavy popisují. Také se snažím pomáhat tím, co jsem nabyla. A zároveň jak kovářova kobyla to prožívám i sama. Cítit se sám, osamocený, izolovaný, s mnoha zážitky z minulosti a dětství, které se na nás vlivem počasí, astrologických pohybů a jevů ve společnosti naráz vylily.
Co s tím, když ta přehrada nyní přetéká? Nechat ji vyplavat. Vybrečet se i vyvztekat. Přiznávat si každý kus svého pocitu, prožitku a vnímání. Neutíkat před sebou. Nebát se. Nevzdorovat i nebojovat. Ale statečně tím procházet.
Mám to já, máte to i mnozí vy. Co to znamená? Planeta se od balastu prostě očišťuje a jde to přes nás přes lidi. Všechna ta schovaná bolest jde skrze nás ven. Musí to tak být, protože ve vesmíru se energie nikde nevytrácí. Jenom se formuje.
Přetvořit ji a přetransformovat do lepší podoby. Od toho tu možná jsme. A moje metody? Když prožívám, co už nejde vydržet? Držím se. Mentálně se soustředím na podoby, které za ně chci vyměnit. Když je to bolest, hledám si ve své vizualizaci velkou úlevu. Hledám radost, štěstí, blaženost v prožitých denních maličkostech.
Vizualizuji, říkám si různé afirmace, učím své podvědomí si sobě naslouchat navzájem. Tělu, snům, dějům v sobě i kolem sebe. Mám se rád takový jaký jsem. Jsem hoden porozumění a lásky. Vlastně to co prožíváme, se nám vyrobilo z pocitu nedostatku.
Jak tento nedostatek zaplnit, je si být věrným parťákem. Komu jinému než sobě. Dříve jsem se rozdávala na všechny strany a na mne nezbylo. A dostávala jsem příkré odměny. Jako něco málo. Něco zbytečného. Něco, co jakože zalepí můj sen. Ne, ten můj sen je mnohem větší. Je tak veliký, že ho asi skoro nejde unést.
Je to přání, abychom se znovu zrodili jako Phoenix z popela, již za tohoto života. V té lepší verzi a své krásné podobě.
No a všeobecná rada stále zní jedna jediná, na deprese a úzkosti je dobré jít začít uklízet. Třídit věci a vyhazovat nepotřebné. (Prodat nebo rozdat). Chodit se dívat na hvězdy, jak září a nechat do sebe plynout jejich energii. Chodit na vycházky, být co nejvíce v přírodě a s přírodou. Být jejím spřízněncem. Být tu pro sebe navzájem. A nebát se.
„Každý z nás má svou cestu, jak najít klid, ale nejdůležitější je věřit, že všechny tyto prožitky nás vedou k vnitřnímu růstu a síle.“
Sunwise
