Článek
Když vnímám u sebe dlouhodobé chronické bolesti, říkám si jsem člověk. Můžu s tím něco udělat. Ale když jsem je chtěla řešit, byla jsem často se svými potížemi někde bagatelizována.
Člověk pak měl pocit nevyslyšení, nezájmu, dokonce častěji arogance. Takového druhu přehlížení a bezohlednosti. A ptala jsem se, kde se to v lidech bere. Dávat někomu nevyžádané rady, jenom proto, že vidím, že ten druhý trpí.
Ale ve skutečnosti s ním nesouzním. Nepropojím se na hlubší úrovni. Nechám jej s tou bolestí a jdu zase dál. Často jsem pak i dostala léky na jinou nemoc nebo potíže a ty chronické šly jakoby bokem. To se neřeší. To my neumíme. Nejde v tuto chvíli jenom o mé prožívání.
Kdybych jej nepoznala, asi bych neměla úplný důvod psát jeden tento článek. Lidé často mluví jenom o lidských problémech. Ale já nějak se snažím pochopit, jak do toho zapadá celý obraz naší společnosti.
Která dělá přesně toto, přehlíží a dělá, že tato bolest neexistuje. Konkrétně třeba zvířata v laboratořích. Ti si nemohou říct o pomoc. Jsou někoho majetkem a ten s nimi nenakládá s lidskou tváří. A protože má tvář je zkrvavená, zrudlá, suchá, bolestivá.
Cítím, že i ty zvířata na pokusných místech jsou zubožená, přehlížená. Že ty dušičky, co mají tělo - nemají onen bezpečný úkryt, domov, příbuzné, lásku, péči, sounáležitost. Nemají vůbec nic. Každé z nich trpí samo v kleci za mřížemi.
Dostává dávky testovacích přípravků. A protože my za tyto dveře nevidíme. Nevíme co se s nimi opravdu děje a jak se s nimi krutě nakládá. Můžeme se za ně pomodlit, věnovat jim svůj čas a prostor. Své myšlenky, či požehnání. Aby se tato společnost umoudřila a dala pokoj těm, kteří jsou němé tváře. Jsou stateční, ale nikdo jejich svět opravdu nevidí.
Nevidíme ty tuny utrpení. Ale skrze toto konání se nám dostává stejného. Pokud způsobujeme někomu, kdo se neumí druhému bránit újmu, nečeká nás v budoucnosti nic dobrého. A už stojíme na prahu této skutečnosti. Této reality.
Kde silnější bere druhým právo na místo, domov, majetek. Jsou jim vzaty práva na svobodu a utěšující život. Ale když se zamyslíme, vidíme ve společnosti stejný efekt na lidech, dětech a nevinných obětech válčení. Vidíme to a nevíme co s tím.
Neumíme to zastavit. Neumíme vidět co je na pozadí. Není to v našich rukách. Můžeme se statečně modlit za klid a mír na této zemi nebo pro náš kraj či národ. Ale ono to nestačí. Přijde jeden, nakoupí zbraně, někam je pošle a už nás do toho dění zatahuje. Nás všechny ostatní. Naši karmu i naši dharmu.
A dharmou člověk a je chránit živé. Ochraňovat prostor. Domov. Bližní. Ale i ty, kteří jsou menší, chudší, slabší. Už jenom proto, že jsou součástí našeho společenství. A zvířata nevyjímaje. Takže pokud si klademe otázky, kdy se zbavíme toho dnes nepřehledného světa plného zkázy, musíme si položit otázku. Kde tu zkázu začínáme.
Protože co se děje v malém se děje i ve velkém. Co se děje dovnitř, se děje i navenek. To je hermetický zákon. Který porušujeme. Nebo na něj klademe velké břímě a to se otáčí bumerangem zpátky.
Naše nehledání pravd, naše apatie. Naše přehlížení. Naše nedívání se do zacházení s těmi, kteří potřebují naši ochranu a péči. Dnes jsme tu sami za sebe, s batohem problémů, které sotva sami zvládáme a stíháme. Kde máme brát prostor na to, ještě chránit ty ostatní a druhé?
Za mne alespoň v myšlence, že svět by se měl obrátit do sebe a vidět co koná, protože pak by mohl změnit jeho vlastní charakter.
Sunwise
