Článek
Nedávno jsem měla sen, kde se ženy musely sebrat a uvědomit si, že dlouhá léta žily v patriarchální společnosti. Jejich úkolem bylo se nespoléhat na muže, vzít si svou sílu a usebrat se. Možná často odkráčet pryč, dál. Prostě odejít ze špatné situace.
Když si to tak přemítám, i mé programy se točí kolem tohoto tématu. Zmítám se v tom, kam až tedy ty zákeřné programy dosahují. Do jak hluboké minulosti. Jestliže byly ženy mnoho stovek ba tisíce let utlačovány systémem, příkořím, upalováním a honem na čarodějnice, po obyčejné narození potomka, je to jenom ženská. Kolik v sobě takových rodových programů vlastně nosíme?
Kolik žen je dnes samoživitelek, samo, opuštěných a nesou na svá bedra všechna ta dávná příkoří. Konečně i chápu nemoci typu lymfatického systému a imunitního systému. Jsou tam naskládány dávná zranění a křivdy.
Kolik těch žen má naloženo s pocitem, že to sama přeci nezvládnu. Že už nevím jak ani kam dál. Jak mám unést tu tíhu bolesti a jít s tím ještě někam dál. Hlavně ten převažující pocit – jsem sám a nevím, zda to zvládnu. Nebo pochybuji sama o sobě. Z mužské strany pocity frustrace a pohrdání.
Nevyrovnané role, statusy a hodnoty. Ani kdo kým má být. Vezměme si, že v dávné společnosti zůstal člověk sám. Tím byl rovnou vyvrhel. Protože síla tkví ve skupině, rodině, nebo společenském řádu. A jak teď, kdy je nás tolik samo s tímto programem vycházet?
Když zvíře opustí své stádo, je to slabý kus a je velká šance, že bude brzy poraženo nějakým predátorem. Když jste černá ovce rodiny svezou se na vás pohrdání zbylého celku. Aby toho nebylo málo, když mi bylo ouvej, ještě jsem dostala do vínku další prográmek. Když budeš stéblo trávy a budeš někde sám, snadno tě někdo ohne, zlomí. Tedy je lepší být ve společenství, tedy být tou hromadou trávy.
Ach, tak to mi přišlo už jako úplné podlamování mých nohou. Tak nejenže se snažím to zvládat, jak dovedu, ale s kde jakým příchozím ještě slyším, jak je všechno špatně. Jiný mi zase vnucoval myšlenku, že nesmím zůstat sama (při mé nemoci). A že si mám zajistit společnost. Ale jak? Zavolám do nějaké firmy a oni mi snad někoho pošlou, kdo se postará o všechno, na co nestačím?
Ve svém snu jsem se sebrala a šla. Vedla jsem si své dva psy a vím, že jsem měla asi vysoké podpatky, protože jsem fakt nakračovala. Vím, že za mnou to musí udělat i ostatní ženy a že mnohé to udělaly už i přede mnou. Prostě jít a najít své rozbité kousky po cestě.
Tam, kde ti někdo podlomil ty nohy, tam kde tě uřknuli, tam kde tě očarovali, tam kde tě nenáviděli. Tam, kde byla závist, nepřejícnost. Všude tam, kde se děly tyto hrůzné věci a my fakt netušíme, kam až s těmi našimi předky jít musíme, vzít si svou sílu.
Na ženách to stojí. Tato společnost a rody. Asi tuším, jak těžké to měla nebo musela mít má matka, když jsem se narodila a byla na to sama. Co musela snášet za příkoří. Já s tím žiji do teď. Kde se toho nabralo a proč vlastně. Proč si myslím o sobě, že sama nic nezmůžu. A proč musím nad tím a sebou vyhrát tuto hru.
Že ano, že zmůžu. Když to připustím. Když pochopím, že to je nyní nutnost. Je to cesta. Je to podnět, jak se naučit fungovat, za jiných podmínek. Že doba patriarchátu už neplatí. A než se opraví muži, musí první ženy. Proto jsme tolik samy. Protože vědomí, matky země a duchovní principy jsou v nás a v našich životech prameny. Pra-základní kameny. Naše kořeny.
Které čekaly na nás, až jim dáme vědomí. Pozornost. Lásku a péči. Pak se tato síla vzedme a projeví ve své pravé a tvořivé síle. Takže pokud se nám to děje, má to nějaký důvod. Je potřeba se nebát a jít do té hloubky našich kořenů. Přijmout a pochopit tu bolest tolika žen. Utlačování, potlačování, vydírání, znásilňování a vykořisťování. Protože toto všechno se nám dělo.
Také umíralo mnoho lidí v našich rodech, dřív než to bylo zdrávo. Umíraly děti. Bylo tam tolik nevyčištěné bolesti a tu si neseme ve svém zárodku. I muži mají takové stavy, ale dokud sebou nehnou ženy, muži čekají. Protože ve skutečnosti prvním bohem v rodu je žena. Žena pro dítě. A žena i pro muže. Pokud se nestane svou bohyní, její rodina není dostatečně ukotvena.
Aby muž mohl být tím rytířem, musí se jí dobývat. Ne si ji vzít jak majetek. A ženy nesmí se stát majetkem nikoho dalšího. A to ani své matky, nebo svého rodu. Tak ano, jsme černé ovce, ale bohužel z nich rostou dnes Bohyně. Jakmile získáš svou pravou hodnotu, už s tebou nikdo ohýbat nebude. A to je smyslem dnešní samoty mnohých žen.
