Článek
Odmlčet se je přirozené, když člověk potřebuje nabrat sílu. Utříbit si myšlenky. Odejít do ústraní. Na tak dlouho, jak sám potřebuje. Nemusíme a nejsme povinni vyhovovat ostatním. Ačkoli nás takto vedli a naučili. Být po vůli, přizpůsobit se. Být poslušný, žádoucí, patřičný. Být vzdělaný a dělat tak, jak to s námi myslí ti ostatní. Jak to chce učitel, jak to chce rodič, jak si to žádá společnost, naše prostředí a okolí. Jak to jim všem vyhovuje, abychom my byli v jejich očích ti správní.
Když se z tohoto začarovaného koloběhu budete osvobozovat, zákonitě budete narážet na případné překážky, problémy a ponesete si své bolesti a zranění z minulosti. Protože vás bude frustrovat, co vše jste absolvovali nebo museli. Protože jako dítě jste tu volbu neměli. Bylo vám vsugerováno pouze poslouchat. A nevyjadřovat své názory. V takovém potlačení a útlaku ztrácí člověk půdu pod vlastníma nohama a když ji hledá zpět. není to vždy příjemná cesta.
Na konci ale předpokládám, že když tím projdeme, že ocenění získáme. Pro sebe, tu konečně vytouženou svobodu. Svého vyjadřování, smýšlení, kreativity, plánů, snů a naplněného života. Já zde nedefinuji žádné pravidla. Ono člověk ve svém jádru chápe, co je správné a pro něj dobré. A co druhé neomezuje a nepoškozuje.
To, že si jdu za svými sny a cílem druhé neomezuje. Omezuje to jenom ty, kteří vás chtěli vlastnit a ovládat. A když jim tuto možnost a moc vezmete, je zcela jasné, že budou zuřit. Protože přišli o své zdroje. Holt si budou muset najít nové nebo jiné. Rozhodně mne přeci nebudou používat pro své záměry, a ještě často tak soukromé. Omezené a často dosti ubohé.
Z takové společnosti jednou vystoupíte a už vám v ní nic nevoní, pro co byste se tak snadno ohýbali. Jste pro ně neohební, a tedy i nepoužitelní. Začnou vás trestat, ignorovat, pomlouvat. Udělají cokoliv, aby vás očernili. Jenom proto, že sami sebe zřejmě vidí jenom v růžovém světle. Si můžeme přiznat, že jsme v určitou dobu byli možná stejní. Že jsme se dříve chovali podobně.
Ale naším záměrem a cílem je vystoupit z role oběti. Z role poslušného přitakávače na všechno, co si myslí ti druzí. Vzít si zpět svou sílu není medová cesta. Je drsná, potkáváte se se všemi svými částmi, které se schovaly, ukřižovaly a bolely. Aby byly znovu akceptovány, přijaty a integrovány. Je to učení se vyjadřování, zdravé komunikaci a jasnému stanovení ne.
Vymezit si vlastní hranice, definovat vlastní cíle, to jsou všechno cesty k jádru sebe sama. Na to si připravte velkou odvahu, potýkat se sebou samým v mnoha podobách, jež jsme před druhými, světem i sebou schovávali. Protože tyto části jsou zraněné a každé připomínání si jich nás opět vede k pocitu zraněnosti. Práce se sebou tedy je velmi široká.
Učíme se chápat své emoce, své nastavení. Přerovnávat co je mé a co je těch druhých. Učení se novým metodám, vzorcům i jevům, které jsme doposud ani neznali. Sbírání vlastní síly, odvahy a vydat se na cestu do neznáma. Ale vlastně velkého obeznámení se sebou znamená, že to - co nechceme přijímat, potřebujeme alespoň chápat. Co je poznané uvnitř sebe už vám nikdo nevezme. Už vás nelimituje, už vás neomezuje, už nad vámi ztrácí moc a sílu. A to je příjemné.
Tedy se neučíme se od druhých oddělovat, ale chápat, že těmito cestami k sobě jdeme vlastně tak nějak asi všichni, akorát každý v jiný čas. Přijmout fakta, které nemohu změnit, jako je například naše dávná nebo blízká minulost. Naše zkušenosti, jež nás formovaly až po přijímání věcí, které s námi nerezonují, ale dokud jsme s nimi v boji nebo odporu, nezmizí.
Přijmout tedy věci tak, aby mne neubližovaly. Naučil jsem se jim rozumět. A věděl, jaké kroky mohu podstoupit, abych svůj život mohl proměnit. Do své celistvosti. V daném rozměru, že nás tvoří světlé i ty stinné stránky našich zkušeností. Najít v hloubi sebe, kterého neodsuzuji ale přijímám takový, jaký právě je.
Vizualizací, afirmacemi a vědomou prací se svými myšlenkami pak konáme a podstupujeme cestu, která už je dobrodružná. Už není tak útrpná. Už má jasné cíle a záměry. Víme, že ze svého dna potřebujeme nějak vystoupit, ale také víme, že bez něj, bychom změny žádné neprovedli. Nebyli bychom k nim donuceni. Proto v životě je důležité, jak k sobě přistupujeme. Můžeme se dočíst spoustu moudra z mnoha knih. Ale cestu za nás nevyšlapou. To musíme my sami.
Tak i přesto, zdali máme průvodce nebo jdeme bez nich. Opřeni o nové poznání, opřeni o nové dění jdeme vpřed, protože tam to smysl má. Má smysl se zamýšlet nad otázkami života a nacházet pro ně i odpovědi. Má smysl přemýšlet, a ne pouze automaticky konat. Má smysl si v životě učinit záměry, nebo alespoň chápat, co já po sobě vlastně doopravdy chci. Cesta kdy se na čas odkloníme je tedy také tak potřebná. Protože tam své odpovědi teprve nacházíme…
Jsem tím, koho jsem celou dobu hledal… Přeji vám mnoho štěstí a úspěchů na své cestě k poznání.
Sunwise
