Článek
Především vás zdravím s mým prvotním článkem zde na Seznamu. Rozhodla jsem se překonat své obavy o tom, zda má smysl něco druhým sdělovat či předávat. Vnitřně všichni cítíme, že se ve společnosti kumuluje stejné téma v jiných souvislostech. Obavy o nás, o naše zdraví, o naši budoucnost a o budoucnost našich potomků.
Téma obavy bych tedy zařadila do společenského prostoru jako téma problémů dnešního světa. Jsou to totiž naše ustavičné obavy. Zda bude na jídlo, zda budeme mít kde bydlet, zda budeme mít milé sousedy. Obavy, zda to fyzicky a psychicky vydržíme. Nejen, že se totiž kumuluje náš vnitřní prostor strachu a obav. Ale děje se to i vně. A my už nedokážeme často ani rozlišit, odkud co přichází. Zda je to v nás nebo i mimo nás. Tyto misky se jakoby promísily. A na nás nyní záleží, zda dokážeme uchopit současné problémy ve společnosti. Zda budeme pokračovat v obavách, nebo si ujasníme, co tedy doopravdy chceme a přejeme si.
Chceme prožívat štěstí, ale kolem nás se šíří samá nenávist. Mé obavy, když jsem je začala zkoumat, se týkaly hlavně tématu být veřejný. Být zveřejněn. Ukázat své názory. Napsat o tom. V sobě nosím totiž mnoho témat, které bych ráda uvedla či předala. Přesto mi v tom něco bránilo psát, vzít každé jednotlivé téma a rozebrat. Ta obava veřejně. Co si o mne lidé pomyslí. Budou na mne za to burácet? Budou oni přísní a nenávistní? Nebo to jsem také já vůči nim. Jak to vlastně je? A kde se to v nás bere, stálá potřeba kritizovat, soudit, nařizovat a řídit. Potřeba být oceněný, na výsluní. Být obdivovaný. A nebo být prostě jenom jednoduše úspěšný.
Abych byla osobně úspěšná, co pro to musím dnes udělat? Co proto musím dělat každý den. Dělám to vůbec? Nebo se mi to promítá každý den v hlavě, ale žádný článek nenapíšu, protože co když, co ale…. A doplňte si sami. Jaký vedeme často vnitřní dialog.
Mé psaní se odehrává na onom pomyslném poli dialogu v prostoru našich světů, které se moc rozvětvuje. Podle toho jak to chápu a vnímám ze své osobní roviny. Ale málo, kdy se spojuje a spolupracuje. Prostě, dnes má každý svůj názor, stojí si za tím či oním. No a pak je konflikt brzy na světě. Já to chci takto a vy se mi budete jakoby podřizovat. S tímto vedením a nastavením máme mnozí dost často potíže. A pak si způsobujeme sami vnitřní a vnější konflikt. A ono se to projevuje do našeho okolí.
A tak jsem velmi uvítala otevřený prostor zde, kde se můžeme společně zamýšlet, číst si, psát či diskutovat o věcech, které se nás dotýkají. Ulevilo se mi, že to nemusí být tak těžké, jak to z počátku vypadá. Někde začít a někde se prosadit. Jsem schopná reagovat na otevřený prostor, který se mi nabízí, abych zde tedy něco napsala. Takže má vnitřní potřeba dělat tuto činnost se sešla s nabídkou, kde ji mohu uplatnit. A přišlo mi to velmi sympatické. Natolik, že jsem ani nepřemýšlela, zda mohu, mám. Prostě jsem se konečně rozhoupala ano, já to dám. Já to udělám. Udělám ten první krok ke svému pomyslnému cíli. Překonám ony obavy. Tak snadno se mi to dnes nabízí.
Dlouho totiž člověk pátrá a zkoumá, co v životě chce dělat opravdu. Ale když najde něco, kde jeho osobní rovina roste, nebo poroste, nebo má onu tendenci tedy expandovat Nebo kde jeho rovina přání je podpořena, výsledek je brzy za dveřmi. Můj první krok byl překonán. Strach, že to nepůjde. Strach že je to velmi složité. Strach jak se k tomu svému cíli vlastně dostanu. Je vlastně jedno z které jsme každý generace. Důležité je umět vést dialog tak, aby to druhé nepobuřovalo příliš osobně, zároveň druhé motivovalo k vlastnímu lepšímu já zde na světě.
No a právě v této otázce jsem si nepřipadala dost dobrá. Cítila jsem, jak se ve mne hromadí vztek nad tím, jaký tento svět je. Jak se chováme navzájem k sobě jako lidé. A jak se chováme k ostatním tvorům a přírodě. A tento vztek mne popoháněl k dalšímu a dalšímu lpění na vzteku. Je velmi těžké se od tohoto oprostit, v sobě vyčistit, pracovat na sobě místo té kritiky k druhým. Dopomohly mi k onomu také vlastní těžké události v mém životě. A tak jsem se zamyslela a zde je článek na světě. Na co si to dělat těžké, ztěžovat si, zhoršovat situaci a přilévat do ohně. My máme tyto problémy, abychom se k nim postavili. Abychom si řekli – to překonáme. To zvládneme. To dokážeme. To vyřešíme. A s tímto si pomůžeme. Odstraněním obav se vytvoří prostor a místo, kde můžeme naše vnitřní rozpory nahlížet a řešit. S rozvážností, klidem a nadhledem. To je mé přání, pro které jsem se rozhodla psát. A dnešní můj první krok jej vydat.
