Článek
Hezký další nový a sváteční den. Dnes bych ráda vyjádřila vděčnost svým věrným čtenářům. Má momentální tvorba se odehrává zde. Ač bych si mohla vybrat i něco jiné nebo nové, stále jsem zabýčená a mám ráda svou komfortní zónu.
A vůbec na ni nežehrám. Ono když je půda pod nohami vrtkavá, máte svou nitku, která vás udržuje na místě. Když nechcete spadnout dole ani horem nepádíte někde jinde.
Jsme zde, přijímáme stav jaký je. Až pak ho budeme měnit. Až opravdově cítíme, co je pro nás správné. Lidé s velkou empatii a sensibilitou prostě nyní jsou abnormálně zahlceni informacemi. A tak si prostě potřebují dát na všechno čas a dokonce i na rozhodování.
Kudy dál, jaké plány. A ty plány jsou takový harmonogram. Kudy. Tedy. Takže když je ve mně velmi mnoho informací ke zpracování, držím se toho, že mám napsaný na lístečku nebo v kalendáři plán k plnění. I kdyby tam mělo být umyj nádobí, jdi se psem, dej si relaxační koupel a tak stále dokola, dokud nebude síla na větší kapacitu.
Ano píšu zde možná jenom pár lidem, ale zdání velmi klame. Nikdy nevíme, kam naše chápání dosahuje. A tak jsem za vás vděčná, i když vás osobně neznám a nepokládáte mi otázky. Nic a ničemu to nevadí.
I já potřebuji kousku harmonie, že načtu správné kódy. Načítám je, ale nemohu je zveřejnit. Asi ještě nepřišel ten čas. A i přesto můžete skrze slovní spojení na-vnímat, co přišlo pro vás osobně. Děkuji že tu jste. A i kdyby jste mým slovům nerozuměli, na duševní rovině se chápe čistě a jasně.
Mentálně si duše načte, co sama potřebuje. My jsme toho schopni, i když si to ještě dostatečně nejsme všichni vědomi. Ale to přijde, ono to přichází a my musíme být připraveni.
Dokud bude v lidech chaos a zmatek, čemu věřit a v čem se vyznat, může se stát, že to bude i tak venku vypadat. A dost se to už i děje. Lidé mají potíže. S psychikou, s energií i se zdravím. Ale ani já jsem se tomu nevyhnula.
Hledejme svou nitku spojení, s čím jsme pevně vázáni. A není to o závislostech, je to o tom, že my někde na určité rovině jsme jednota. Tam se potkáme, tam si to řekneme a tady jakoby dole si to nějak zahrajeme. I v jednotném poli se dá jít různými směry, posečkat, podržet a dál putovat.
Protože vesmír je v pohybu. Věci se mění, ale pravda je pevná jak skála. Ta se neohne. Ta se nepodlomí a ta se nikomu nepokloní. Jenom sama sobě. Ano, dříve jsem obdivovala druhé. Až mne to zmátlo, protože jsem nedala pozornost sama sobě.
A to mne velmi bolelo. Dnes to dělám tak, že když mám vyjadřovat, co mi bylo dáno do vínku,nesmím se klanět nějakému pozlátku. Když máte se ztotožnit se svým já, ono je pevné a neochvějné. A tedy ač má pokoru, ví v sobě, že je její součástí. Té velikosti vesmíru. Jediné komu se dnes klaním je zemi, protože ona to velmi potřebuje.
Potřebuje naše pevné vyjádření. Naši úctu, lásku a smysly. I z toho důvodu, že to mnoho lidí nedělá. Tak pro ni ano. Pro vesmír také. Ale pro lid, to zatím fakt ne. :-)
Pa přátelé, dumejme a věřme si. Že jádro duše vždy ví, kde má otevřené dveře a kde je musí uzavírat.
Sunwise
