Článek
Podívám-li se na tyto programy do hloubky nebo energeticky, samy začnou vyskakovat. Nemusely být všechny mířeny na mne. Mohla jsem je prostě v životě jenom zaznamenat, jak nějaká vzteklá matka křičí na dítě, které ji zrovna neuposlechlo. ‚Roztrhnu tě jako hada‘. Nebo vás někdo jiný hlídá a pokouší se vás koordinovat když jste ještě malé dítě.
Jiné, které mi tam vyskakují jsou tomuto tématu podobné. Například ‚Já tě zabiju‘.
A další skvostný ‚Ty mne přivedeš do hrobu‘. A nebo ze strany třeba otce. ‚Neodmlouvej‘, ‚Ty mi nebudeš odmlouvat‘. Nebo ‚Nevím, není pro mne odpověď, budeš tu sedět (klečet) dokud si nevzpomeneš‘.
Jak vám to zní dnes? Upřímně, já některé tyto věty, gesta, příkazy a výchovu slyším do dnes, a ne jenom v sobě, ale i ve výchově dnešních rodičů. Přitom, čím více se soustředíte na toto téma, tím více zjišťujete, jak jsme proleti prokletím. Jenom tak. Z bůhdarma. Taková ta výchova cukr a bič. A nejlépe obojí dohromady.
To si pak dlouho dospělí nepřipadáte, protože mnoho let nechápete, co se to ve vás bere, kde se to bere, proč se situace dějí a vy nevíte čím jste si to zasloužili. Ničím, prostě takto se u nás vychovávalo a dokud si to sami na sobě neuvědomíme, vychovává stále dál.
Pokřiky na děti, které jsou vysoce vnímavé, napojené na boha či přírodu, světu otevřené a své rodiče považují za někoho pravdomluvného. Malé dítě rozhodně nechápe, že by rodič lhal ani proč. A tak to bere zcela vážně, ačkoli jsou tyto slova nevědomé, lehce nabyté, zbytečné a často formované frustrací vlastních rodičů.
Jenom tak a zbůhdarma je vysoce poškodili. Slovy. Slovy, která se vryjí do podvědomí. No a potom hledejte svou sebe-hodnotu. To se hluboce ohnete do své temnoty, svých černých snů, strachů a hledáte, kde vzaly tyto slova k vám své boty.
Co to dělá s dospělým člověkem? Projevuje se v mnoha ohledech. Například empatické dítě se nezačne bránit. Své rodiče, své přežití musí nějak svou existenci ochránit. Uchová si tyto příkazy do doby, kdy je bude schopno uvidět a zregenerovat (vnitřní kritik v dospělosti). Pokud na to najde odvahu a většinou až tehdy, kdy se dostane tak na dno, že neví už kam dál.
Začnou se vylívat a projevovat. Přihlašovat se. Hlásit se, že tu jsou a že chtějí odpověď. Odpovědi, které jsme jako malí nedostávali. Proč. Proč já? Proč se mi to děje. Čím jsem si to zasloužil. To jsem tak špatný člověk? Ne nejste, ale bohužel, žijete v této energii.
A tak ji do života přitahujete. Nikdo mi nevrací lásku, kterou dávám. Ale dostávám jenom samé hnusy. To je tehdy, kdy už víte, že to řešit musíte, nebo vás to doslova užere za živa. Kde se tak asi berou ekzémy? Nebo imunitní poruchy, chronické bolesti a nemoci, či slabost, nechutenství. Známe to, řeší se to už kolektivně.
Už máme terapeuty a kouče, už se o tom mluví veřejně. Já jenom ty hnusně zákeřné prokletí dávám do popředí. Protože ty znamenají, že neřeknete ne. Že se nebráníte. Že necháváte, aby s vámi druzí (jakoby do nekonečna) manipulovali. Že prostě nemáte hranice ani zábrany a klidně se necháte do nekonečna druhými poškozovat, až se stane, že už se sabotujete vlastně perfektně i sami.
Nikdo vás neučil, jak vypadá láska. Co je to se mít rád. Protože slova o tom, že jste mrtví jste museli poslouchat. Mezi to se vloudí - Mám tě ráda, mám tě rád. Mozek si napíše má mě rád a jsem u toho mrtvý. Fajnově.
A pak to tak můžete i hluboce prožívat. Dlouhodobě. Celoživotně. Dokud se nezblázníte. Nebo si neublížíte. Nebo to možná budete přežívat, ale bude to jenom to přežívání, žádný blahobytný a skvostný živůtek.
Být neustále na hranici života a smrti. No to není žádný med. A vy jste původně čistá nádoba, ale v určité chvíli spíše plná jedu společnosti. Mentálního jedu, který se projeví v nemoci a na fyzické existenci.
Pak nejste schopni jednoho dne ani vstát, a pak možná spoustu let. Trpíte, sužujete se, a svou milou rodinu neustále obhajujete a milujete. Protože oni vás přece živili. Vy musíte být vděční. Vy musíte poslouchat a to neodmlouvat. Tak se nepostavíte v práci za své práva. Nebo je někdo vůbec nevnímá. Nepostavíte se ani mezi přáteli a v rodině? To už vůbec, tam tiše vše snášíte.
U těžkých psychických chorob to zachází tak daleko, že už vás mají za blázna a nikdo vás nebere vážně. A úcta? Úcta a respekt k člověku? To nevíte co to je. Neznáte to, neb jste to nezažili. A dát si to sám, opravit se. Nesesypat se. Netrýznit se. Neházet to zpátky všude okolo. To je velký boj sám se sebou. A i s tím světem okolo.
On vám totiž zobrazuje, co si myslíte sami o sobě. Nejste dost, ostatní jsou výkonní. A vy už ani nevíte, jak vypadá oběd. Neuvaříte si ho, protože nejste pro sebe důležití. Ne proto, že by jste rádi neobědvali. Ale proto, že jste vždy byli někomu oporou a nebo košem na odpadky. Na sebe jste myslet nemohli, to by jste se naučili jenom tehdy, kdyby jste to doma viděli.
Protože děti se naučí jenom to, co vidí na ostatních. Především to, co vidí doma. To se naučí, co jim dá škola, to je jim dost jedno. Život se totiž odehrává celý, ne jenom vnucenými názory. Odehrává se tím, že vnímáme do čeho jsme byli posazeni. Narozeni. V čem jsme se nacházeli a vyrostli. A i v čem se ocitáte teď.
Pak jsme dospělí a máme si s tím poradit. Ale teprve pak zjišťujeme, o kolik věcí jsme byli okradeni. A kde vzít úctu a svůj život zpátky? Často pak až tehdy, kdy už to neunesete a opustíte ty, které jste tolik milovali. Museli jste to udělat, protože ty jedy. Ty už nešly snášet. Vždy se tam nadnášely a nebyly umyty.
Jed je i to, když vám někdo řekne diagnózu nebo že jste nemocný. Protože vám bere moc mít kontrolu nad svým životem. Nemoc je tu tehdy, když ty jedy tělo přijímalo v uvozovkách místo oběda. A tak si na to zvyklo, jako na snídani nebo na oběd.
Jak dál? Musíte chtít. A usilovat o změny. Mít odvahu. Být k sobě trpělivý. A pak je i těžce získat zpátky (svou energii a zdraví). Hledat cesty, které budou vyhovovat jenom vám.
Sunwise
